IV.ÚS 323/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 323/24 ze dne 26. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 21 Cdo 1647/2023-467, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023 č. j. 30 Co 416/2022-429 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. února 2022 č. j. 22 C 243/2014-405, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Krajského soudu v Brně, sídlem Rooseveltova 648/16, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). 2. V posuzované věci byl předsedou Krajského soudu v Brně JUDr. Jaromírem Pořízkem vydán dne 22. 12. 2008 pod č. Spr. 3321/2008 rozvrh práce pro rok 2009, v důsledku něhož došlo k přeložení stěžovatele z místa výkonu práce v Brně na pobočku krajského soudu v Jihlavě. O neplatnosti přeložení stěžovatele rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. 49 C 12/2009-179, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2013. 3. Z napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatel se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 31. 7. 2014 domáhal po vedlejší účastnici náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to (původně) ve výši 4 048 712 Kč. Podáním ze dne 11. 7. 2016 stěžovatel změnil žalobu a nově se domáhal částky 587 959,02 Kč z titulu náhrady majetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. za vykonané cesty osobním vozidlem z Brna do Jihlavy v období od 9. 2. 2009 do 1. 3. 2013. 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 3. 2017 č. j. 22 C 243/2016-216, bylo řízení pro zpětvzetí žaloby částečně zastaveno co do částky ve výši 4 000 000 Kč, přičemž ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 529/2017-245 byl zamítavý rozsudek obvodního soudu pouze částečně změněn (stěžovateli soud vyhověl v částce ve výši 5 832 Kč). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 1652/2018-273 odmítl dovolání co do částky 5 832 Kč (výrok I.), zrušil jak rozsudek městského soudu, tak i obvodního soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o náhradě škody ve výši 582 127,02 Kč (výrok II.) a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání se závěrem, že soudy měly na věc aplikovat příslušné pracovněprávní předpisy, jelikož jde o spor vyplývající z pracovního vztahu soudce. 5. Obvodní soud následně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady státu i vedlejší účastnici (výroky II. a III.). Dospěl k závěru, že za protiprávní jednání vedlejší účastnice (zaměstnavatele stěžovatele) lze považovat jeho přidělení na jihlavskou pobočku krajského soudu pouze rozvrhem práce pro rok 2009. Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby byla důvodně vznesená námitka promlčení nároku, kterou soud neshledal v rozporu s dobrými mravy. Škoda stěžovateli vznikala průběžně, vždy po vykonání jednotlivých cest. Nárok byl tudíž dne 11. 7. 2016 uplatněn opožděně. 6. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v části výroku I. a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 9 630 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl znovu o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dovodil příčinnou souvislost mezi škodou spočívající v nákladech na dopravu stěžovatele a přeložením stěžovatele na základě rozvrhu práce nejen v roce 2009, ale i v následujících letech. Náklady na dopravu uplatněné žalobou dne 31. 7. 2014 v době od 30. 7. 2012 do 1. 3. 2013 proto podle soudu promlčené nejsou a je třeba přiznat stěžovateli jejich náhradu. Námitku promlčení nároku stěžovatele soud neshledal v rozporu s dobrými mravy, obecnými principy spravedlnosti a poctivosti (viz bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu). Stěžovatel podle závěru soudu promlčení nároku zavinil, jelikož mu nic nebránilo uplatnit nárok na náhradu škody včas. Jako irelevantní soud označil námitku stěžovatele o průtazích v řízení, neboť ani případné průtahy soudního řízení neměly vliv na to, že měl a mohl svůj nárok uplatnit včas. 7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. V části, v níž dovolání směřovalo proti měnícímu výroku I. rozsudku městského soudu jej shledal subjektivně nepřípustné; nepřípustným shledal Nejvyšší soud též dovolání směřující proti nákladovému výroku městského soudu. Ve zbývající části dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Ztotožnil se s tím, jak městský soud (v souladu s judikaturou) posoudil vznik škody, vědomost o osobě škůdce i otázku promlčení nároku stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy v posuzovaném řízení dopouštěly řady pochybení, což vyústilo v nesprávný závěr o tom, že sám svým postupem zavinil promlčení nároku. Nesouhlasí zejména s tím, že vědomost o každém jednotlivém nároku (na náhradu škody) musel získat nejpozději ihned po vykonání každé cesty. Stěžovatel namítá, že v danou chvíli nemohl vědět o neplatnosti přeložení, vyslovené až rozsudkem Městského soudu v Brně dne 30. 5. 2013. Žádný ze soudů se nezabýval tím, že své nároky na cestovné uplatňoval bezúspěšně u svého zaměstnavatele (pozn.: podle přípisu předsedy krajského soudu nešlo o pracovní cesty, za které náleží náhrada). Nelze proto hovořit o nečinnosti stěžovatele, který naopak využíval všech v dané době dostupných možností k uplatnění svého nároku. Uvedené je nutné zohlednit tím spíše, že samy obecné soudy věc zprvu posuzovaly podle zákona č. 82/1998 Sb. Nemůže mu být proto kladeno k tíži údajně pozdní uplatnění práva. 9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje též se závěry obecných soudů o promlčení nároku, resp. tvrdí, že námitka promlčení uplatněná vedlejší účastnicí, je v rozporu s dobrými mravy. K tomu cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4776/2014 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185); toto i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, ovšem vyjma těch částí, kterými napadá část výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl částečně změněn výrok I. napadeného rozsudku obvodního soudu - žalobě stěžovatele bylo vyhověno co do částky 9 360 Kč, a nijak proto nemůže porušovat jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu (obdobně viz např. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 21/24, bod 24); v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, s výjimkou části napadající část výroku I. rozsudku obvodního soudu, který změnil napadeným rozsudkem městský soud; v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. To se týká i nákladových výroků II. a III. napadeného rozsudku obvodního soudu, které byly "odklizeny" nákladovými výroky II. a III. napadeného rozsudku městského soudu, který znovu rozhodoval i o nákladech řízení před obvodním soudem. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy ve zbývající části přípustná. IV. Vyjádře