IV.ÚS 3230/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3230/21 ze dne 4. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Doležalové, zastoupené Mgr. Marií Huspekovou, advokátkou, sídlem Zeyerova 710/36, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2021 č. j. 11 Co 112/2021-92 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2021 č. j. 76 EXE 2/2020-74, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Květoslava Hlušičky a Ing. Marcely Hlušičkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle ní došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručených práv stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku sousedícího s pozemkem vedlejších účastníků. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 5. 11. 2018 č. j. 22 C 242/2015-103 schválil smír, podle kterého je stěžovatelka povinna na jaře a na podzim zastřihovat túje zasazené na svém pozemku do výše 20 cm pod úroveň vrchní hrany plotu. Vedlejší účastníci dne 27. 8. 2020 navrhli zahájení exekuce k vymožení uvedené povinnosti, neboť měli za to, že ji stěžovatelka neplní. Okresní soud dne 10. 9. 2020 pověřil vedením exekuce JUDr. Vratislava Pospíšila, soudního exekutora Exekutorského úřadu Ústí nad Labem (dále jen "soudní exekutor"). Stěžovatelka jako povinná dne 2. 11. 2020 navrhla zastavení exekuce, neboť z exekučního návrhu vedlejších účastníků nebylo patrné, jakou povinnost nesplnila. Stěžovatelka tvrdila, že vymáhanou povinnost splnila, což doložila fotografiemi. 3. Okresní soud napadeným usnesením exekuci zastavil (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit jako náhradu nákladů exekuce 7 925,50 Kč soudními exekutorovi (výrok II) a 300 Kč společně a nerozdílně vedlejším účastníkům (výrok III), a rozhodl, že stěžovatelka a vedlejší účastníci nemají vzájemné právo na náhradu nákladů soudního řízení (výrok IV). Okresní soud neshledal exekuční návrh neurčitým či nesrozumitelným; bylo zřejmé, že šlo o nesplnění povinnosti z jara 2020. Stěžovatelka přitom plnila předčasně, zastřihla-li túje v únoru téhož roku, neboť plnila předčasně a bez solučních účinků. Nebylo rozhodné, zda túje nemohly od února do začátku jara růst, neboť exekuční titul takovou úvahu neumožňuje. Stěžovatelka proto nesplnila exekucí vymáhanou povinnost. Lze však u ní předpokládat dobrovolné plnění, neboť túje zastřihla v září 2020 a březnu 2021. Šlo-li o náklady exekuce, vedlejší účastníci podali exekuční návrh důvodně. Exekuce byla zastavena toliko proto, že stěžovatelka osvědčila, že bude do budoucna plnit dobrovolně. Zavinění zastavení exekuce je proto na straně stěžovatelky. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky proti výrokům II, III a IV usnesení okresního soudu potvrdil jeho výroky II a III a ve výroku IV je zrušil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Stěžovatelka podle krajského soudu sice "formálně vzato" byla úspěšná s návrhem na zastavení exekuce, jde však o to, z jakého důvodu okresní soud exekuci nakonec zastavil. Stěžovatelka přitom odvoláním nebrojila proti výroku I napadeného usnesení okresního soudu, a krajský soud je důvody zastavení exekuce vázán. Zastřihnutí tújí v září 2020 nemohlo být dobrovolným plněním exekucí vymáhané povinnosti, neboť vedlejší účastníci návrh na zahájení exekuce podali v srpnu téhož roku; nemohlo jít o povinnost zastřihnout túje na podzim v exekučním řízení zahájeném v srpnu. Stěžovatelka se smírem podle exekučního titulu zavázala stříhat túje vždy na jaře a na podzim, a musí si nejprve "ujasnit, kdy tato roční období začínají a kdy končí." II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka trvá na tom, že exekuční návrh vedlejších účastníků byl neurčitý. Okresní soud přitom domýšlel, o jakou vymáhanou povinnost šlo, aniž by to bylo z exekučního návrhu zřejmé. Stěžovatelka dále tvrdí, že exekuční titul je neurčitý. Podle stěžovatelky jde o to, aby túje nestínily pozemku vedlejších účastníků; to však splnila. Práva vedlejších účastníků nebyla nijak dotčena tím, že túje nezastřihuje přesně na jaře a na podzim nýbrž v období, kdy je na svém pozemku a provádí na něm zahradnické práce. 6. Konečně stěžovatelka brojí proti povinnosti hradit náklady exekuce. Procesní zavinění má spočívat na vedlejších účastnících, neboť nebyli schopní řádně formulovat exekuční návrh a v řízení nepředložili žádné důkazy. Stěžovatelka rovněž plnila vymáhanou povinnost dobrovolně, a to dne 8. 9. 2020. "Fakticky" nešlo plnit vymáhanou povinnost, neboť od února 2020 do jara téhož roku túje nerostly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Posledně uvedené se neuplatní co do části ústavní stížnosti směřující proti výroku I usnesení okresního soudu. Stěžovatelka proti němu nebrojila odvoláním, které představovalo v tomto směru procesní prostředek k ochraně jejích práv, který před podáním ústavní stížnosti musela vyčerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je proto v části směřující proti výroku I usnesení okresního soudu nepřípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Napadená rozhodnutí se v části, v níž jsou způsobilá k přezkumu Ústavním soudem, týkají peněžité povinnosti v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 10. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na svých majetkových právech. Žádná taková tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně nepředkládá, tzv. bagatelnost své věci nereflektuje. 11. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se nadto týká nákladů řízení, k nimž Ústavní soud přistupuje rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující poru