IV.ÚS 3237/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3237/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou, sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 314/2023-342, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2022 č. j. 19 Co 42/2022-278 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. června 2021 č. j. 26 C 33/2020-203, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Lucky Money, a. s., sídlem K Výtopně 1224, Praha-Zbraslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 4 260 000 Kč s příslušenstvím, představující dosud nevyplacenou část výhry, kterou měl stěžovatel vyhrát v živé hře ruleta, když celková výhra měla činit 11 760 000 Kč. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že výhra měla být podle § 10 odst. 5 zákona 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen "zákon o hazardních hrách"), vyplacena do 60 dnů od data výhry, nicméně stěžovatel žádal předčasné vyplacení výhry, a proto spolu uzavřeli dohodu o uznání dluhu a podmínkách jeho splacení, podle níž měla vedlejší účastnice stěžovateli vyplatit pouze částku 7 500 000 Kč a částka 4 260 000 Kč byla vypořádána jako sleva za předčasné vyplacení výhry. Stěžovatel v návaznosti na vyjádření vedlejší účastnice uvedl, že předmětnou dohodu sice uzavřel, avšak podle jeho názoru nesplňuje náležitosti dohody o narovnání. Navíc, poslední splátka výhry byla uhrazena až po uplynutí šedesátidenní lhůty, proto celá dohoda přestala dávat smysl. Stěžovatel dále tvrdil, že dohodu uzavřel pod nátlakem zaměstnanců vedlejší účastnice. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění obvodní soud uvedl, že vyšel z nesporných tvrzení účastníků řízení, podle nichž to byl sám stěžovatel, kdo v provozovně vedlejší účastnice možnost snížení výhry při jejím předčasném vyplacení zmínil. Jednotlivé splátky výhry byly hrazeny ve stanovených termínech na účet stěžovatele. Dále obvodní soud konstatoval, že orgány celní správy uznaly vedlejší účastnici vinnou ze spáchání přestupku, a to za nedodržení povinnosti uvedené v § 10 odst. 5 zákona o hazardních hrách, neboť stěžovateli nevyplatila část výhry ve výši 4 260 000 Kč. Za tento přestupek byla vedlejší účastnici uložena pokuta ve výši 90 000 Kč. Uzavřenou dohodu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí obvodní soud hodnotil jako dohodu o narovnání obsahující oboustranné ústupky. Na jedné straně prominutí dluhu, na druhé straně uznání dluhu. Dohoda nahrazovala původní závazek a zahrnovala uznání dluhu ve výši 7 500 000 Kč, který byl splněn ve třech splátkách, a slevu z výhry ve výši 4 260 000 Kč. Prominutí dluhu dovodil obvodní soud z jednání stěžovatele, který prominutí sám nabídl vedlejší účastnici výměnou za to, že k vyplacení výhry dojde v dřívějším termínu než v zákoně uvedené lhůtě. Pokud by předmětná dohoda nezahrnovala prominutí dluhu, postrádala by podle obvodního soudu smysl. Na účinky dohody neměla vliv ani skutečnost, že se vedlejší účastnice dopustila přestupku, za což jí byla uložena pokuta. Obvodní soud v této souvislosti odkázal na § 1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož soukromé právo je uplatňováno nezávisle na právu veřejnému, když posuzovaný vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je vztahem soukromoprávním. Stěžovatel podle obvodního soudu dohodu podepsal dobrovolně, nepřipomínkoval ji, nebylo ani prokázáno, že by dohodu uzavřel v tísni, když stěžovatel v tomto ohledu ani přes poučení obvodním soudem neunesl důkazní břemeno. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s právními i skutkovými závěry učiněnými obvodním soudem, zejména zdůraznil, že správně vyčlenil aplikaci soukromého práva z vlivu práva veřejného. Sjednáním práv a povinností odchylně od § 10 odst. 5 zákona o hazardních hrách, podle něhož je provozovatel povinen vyplatit výhru ve lhůtě stanovené herním plánem, nejpozději však do 60 dnů ode dne uplatnění nároku na výhru sázejícím, se účastníci řízení nedopustili žádného zakázaného jednání vyjmenovaného v § 1 odst. 2 občanského zákoníku. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatelovo dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným, neboť rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena; formulovanou otázku však městský soud vyřešil správně, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl. Městský soud správně odkázal na § 1 občanského zákoníku, který je vykládán v souladu s judikaturou i literaturou tak, že uplatňování soukromého práva lze vázat na právo veřejné, jen stanoví-li tak zákon výslovně. Skutečnost, že je určitý stav po právu nebo protiprávní podle předpisů veřejného práva, proto ještě nic nevypovídá o právnosti nebo protiprávnosti stavu nebo jednání v soukromoprávní sféře. V posuzované věci sice vedlejší účastnice spáchala přestupek a soud je v tomto rozsahu rozhodnutím orgánů celní správy vázán, nicméně předmětná dohoda - jako soubor práv a povinností věřitele a dlužníka - je institutem podléhajícím soukromému právu. Dovolání bylo zčásti vystavěno na stěžovatelem prosazovaných skutkových zjištěních, že vedlejší účastnice částečné splnění své povinnosti vyplatit výhru podmiňovala právě uzavřením dohody. Dovolání ale nemohlo být úspěšné, protože rozhodnutí městského soudu na takovém skutkovém závěru nespočívá. Oba soudy vycházely z toho, že to byl stěžovatel, kdo inicioval uzavření dohody. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. K doplnění dovolání stěžovatele podanému 14. 6. 2023 Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele přistoupily obecné soudy k rozlišení veřejného a soukromého práva přepjatě formalisticky a svévolně a nadto Nejvyšší soud pominul doplnění dovolání, ve kterém jej upozorňoval na skutečnosti, které měl zohlednit z úřední povinnosti. Ustanovení § 10 odst. 5 zákona o hazardních hrách má být vykládáno jako ochrana sázejícího, na čemž je podle stěžovatele veřejný zájem, a obecné soudy měly tento veřejný zájem i při oddělenosti veřejného a soukromého práva zohlednit. Pokud obecné soudy svá rozhodnutí vystavěly mimo jiné i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3005/2011, postupovaly nesprávně, neboť tento rozsudek je postaven na diametrálně odlišných okolnostech případu (Nejvyšší soud v něm stanovil, že rozhodnutí finančního úřadu o odvodu za porušení rozpočtové kázně není rozhodnutím o přestupku konkrétního zaměstnance, a proto není vůči konkrétnímu zaměstnanci účinné; porušení rozpočtové kázně tedy bez dalšího nevede ke vzniku povinnosti zaměstnance k náhradě škody). Soudy měly závazně vycházet ze skutkové podstaty přestupku, neboť jeho skutkové znaky vymezují zároveň okolnosti důležité pro rozhodnutí v civilním sporu. Dále stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.) a ze dne 4. 9. 2000 sp. zn. IV. ÚS 146/99 (N 127/19 SbNU 181), podle nichž správní soudy měly přihlížet k určitým okolnostem, které žalobce v době podání správní žaloby nemohl znát, i bez návrhu. Proto Nejvyšší soud pochybil, když s odkazem na § 242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřihlédl k doplnění dovolání, v němž uváděl, že ve vztahu s vedlejší účastnicí byl slabší stranou - spotřebitelem, že postup vedlejší účastnice lze označit za agresivní obchodní praktiku ve vztahu