IV.ÚS 3238/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3238/22 ze dne 14. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské náměstí 485/4, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2022 č. j. 28 Cdo 1877/2022-1342, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2022 č. j. 8 Co 386/2020-1122, rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. září 2020 č. j. 15 C 275/2013-865 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2020 č. j. 28 Cdo 1580/2020-689, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Ing. Dušana Juříčka a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jsou nesprávná a nepřípustně zasahují do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí též porušení svého práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vzhledem k tomu, že tato nesprávná soudní rozhodnutí v konečném důsledku zasahují i do jejích majetkových poměrů, porušují rovněž její právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích obsáhlých příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že vedlejší účastnice je vlastnicí tří konkretizovaných pozemků v kat. úz. Dívčí Hrad. Okresní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2019 č. j. 15 C 275/2013-516 žalobě vyhověl a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 8 Co 221/2019-578 rozsudek okresního soudu potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že předmětné pozemky nepřešly na stát na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), protože správní akty nedokládají, že došlo k řádnému završení konfiskačního procesu, že stát tyto pozemky odňal stěžovatelce v tzv. rozhodném období a následně je převedl v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, na vedlejšího účastníka. Proti rozsudku krajského soudu brojili oba vedlejší účastníci samostatnými dovoláními, která Nejvyšší soud shledal opodstatněnými, a proto napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu, dospěv k závěru, že krajský soud se odchýlil od ustálených judikaturních závěrů při posouzení vad konfiskačního řízení. 3. V další fázi řízení okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení (I. výrok), žalobu také zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil konstatováním, že nebyla splněna primární podmínka pro použití § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) [dále jen "ZMV"], neboť stěžovatelka (v souladu se závěry formulovanými v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu) nebyla určena oprávněnou osobou, a proto není aktivně legitimována k podání určovací žaloby. 4. Následné stěžovatelčino odvolání posoudil krajský soud, a protože dospěl k závěru, že nebylo důvodné, napadeným rozsudkem potvrdil II. až V. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelčin majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., účinky konfiskace nastaly ex lege ke dni jeho účinnosti, přičemž argumentace o vadách, věcné nesprávnosti či nicotnosti konfiskační vyhlášky není právně významná, tudíž majetková křivda na stěžovatelce byla spáchána mimo tzv. rozhodné období. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž formulovala otázku své aktivní věcné legitimace ve sporu o určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem podle § 18 odst. 1 ZMV, a která by měla být Nejvyšším soudem oproti jeho dosavadní ustálené rozhodovací praxi vyřešena jinak. Odkazovala na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3918/19 a ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21 (jímž bylo vyhověno její ústavní stížnosti; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z nichž plyne, že (mimo jiné) i v řízení o určení vlastnického práva vedeném na základě § 18 odst. 1 ZMV - v závislosti na skutkových okolnostech projednávaného sporu - při posuzování aktivní věcné legitimace žalobce odvozované od zjištění, zda k odnětí jeho vlastnického práva (případně vlastnického práva jeho předchůdce) došlo ještě před rozhodným obdobím vymezeném v § 1 ZMV (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) nebo až v jeho průběhu, jest vždy nutno zkoumat (z hlediska "účinnosti" konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.), zda stát konfiskované nemovitosti také skutečně převzal. Vytýkala rovněž porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu (nevypořádání se s veškerými odvolacími námitkami). 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) s tím, že nesplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění zejména odkázal na judikaturu Ústavního soudu sjednocenou stanoviskem pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle něhož právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní povahu. Dále Nejvyšší soud dodal, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise), není-li to zákonem výslovně připuštěno; účinky konfiskace tudíž nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, státními orgány - byť jen jednou (vůči určité části jejího majetku) - takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována. 7. K posuzované věci Nejvyšší soud konstatoval, že bylo-li prokázáno, že stěžovatelka (případně její právní předchůdce) byla konfiskačními správními akty vydanými na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a 5. 4. 1948 a Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945) označena coby jejich adresát (osoba podléhající konfiskaci majetku), nabízí se jen ten závěr, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce, do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy před 25. 2. 1948 (jako počátkem rozhodného období). V situaci, kdy proces konfiskace byl završen vydáním mimo jiné i konfiskačních vyhlášek datovaných ještě před počátkem rozhodného období a kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace podle uvedeného dekretu realizována, nepřipouští [nevymezuje-li jej jako restituční důvod - srov. § 5 ZMV; věci odňaté uvedeným způsobem naopak vylučuje z naturální restituce - § 8 odst. 1 písm. h) ZMV], nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální stěžovatelkou tvrzené vady, nicotnost či ji