IV.ÚS 3239/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3239/19 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. R., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1162/2019-633 ze dne 25. 6. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 28/2016-560 ze dne 19. 6. 2018, ve znění opravných usnesení č. j. 70 Co 28/2019-565 ze dne 3. 7. 2018 a č. j. 70 Co 28/2019-579 ze dne 6. 8. 2018, a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5196/2016-502 ze dne 22. 1. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále J. Š., zastoupené JUDr. Jaroslavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karmelitská 379/18, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 7 C 44/2009, žalován právním předchůdcem vedlejší účastnice a J. F. (dále jen "druhá žalobkyně") o určení dědického práva - neplatnosti závěti zůstavitelky V. P., zemřelé dne 4. 4. 2007, a prohlášení, že stěžovatel není dědicem zůstavitelky. Bezdětná zůstavitelka byla manželkou právního předchůdce (dědečka) vedlejší účastnice a sestřenicí druhé žalobkyně; stěžovatel se v řízení prezentoval jako blízký rodinný přítel ("adoptivní" syn) zůstavitelky. 2. Nalézací soud rozsudkem č. j. 7 C 44/2009-284 ze dne 17. 6. 2015 žalobu v části požadující určení neplatnosti závěti zamítl a zároveň určil, že stěžovatel není dědicem zůstavitelky. Po rozsáhlém dokazování (zejména znaleckými posudky z oborů písmoznalectví, psychiatrie a psychologie) dospěl soud k závěru o neplatnosti předmětné závěti, na jejímž určení však žalobci neměli právní zájem, neboť šlo z hlediska předmětu řízení toliko o předběžnou otázku. 3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek změnil rozsudkem č. j. 70 Co 28/2016-422 ze dne 10. 3. 2016 tak, že žalobu zamítl v celém rozsahu. Podle jeho soudu nebylo na základě provedeného dokazování možné učinit jednoznačný skutkový závěr o jednání zůstavitelky v duševní poruše, které by závěť činilo neplatnou. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením nalézacího soudu, založeným na pouhé pravděpodobnosti a okolnostech nasvědčujících jím učiněnému závěru; neplatnost právního úkonu (terminologií občanského zákoníku z roku 1964) ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. podle odvolacího soudu vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. 4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným rozsudkem právě rekapitulovaný rozsudek odvolacího soudu k dovolání právního předchůdce vedlejší účastnice zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vyšel z prokázaných skutkových zjištění, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou a její rozpoznávací schopnosti byly "podstatně snížené", nikoli však "zcela vymizelé", a jako významnou pro řešení věci označil jím dosud neřešenou právní otázku, zda k závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, nebo zda musejí být zcela vymizelé. Dospěl přitom k závěru, že pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro jednání v duševní poruše postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatně sníženy, nemusejí být zcela vymizelé. Odvolací soud měl podle Nejvyššího soudu na základě všech okolností případu a provedeného dokazování uzavřít, že posuzovaná závěť není platná podle § 38 odst. 2 obč. zák. 5. Napadeným rozsudkem, ve znění opravných usnesení, odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé - rozsudek nalézacího soudu v meritu potvrdil, změnil pouze výroky o náhradě nákladů řízení. V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu přehodnotil svůj původní náhled a potvrdil závěr nalézacího soudu o absolutní neplatnosti zkoumané závěti - vzhledem k tomu, že bylo prokázáno významné snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností zůstavitelky ke dni sepsání závěti, která nebyla s to způsobit zamýšlené právní důsledky a učinit jedním z dědiců pozůstalosti stěžovatele. 6. Dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem napadeným usnesením odmítnuto pro nepřípustnost, neboť závěr odvolacího soudu o neplatnosti závěti je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v jeho dřívějším rozhodnutí, vydaném v témže řízení; na jeho odůvodnění Nejvyšší soud v podrobnostech odkázal. Námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu odmítl jako nezpůsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku též porušení ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 8. Předně stěžovatel vytýká nalézacímu soudu, že nehodnotil provedené důkazy (znalecké posudky) odpovídajícím způsobem, a spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry nalézacího soudu a zdravotnickou dokumentací zachycující zdravotní stav zůstavitelky. Vypracované znalecké posudky trpí podle stěžovatele vadami; stupeň demence zůstavitelky a její nezpůsobilost právně jednat v rozhodný den nebyly v řízení prokázány. Dále stěžovatel nalézacímu soudu vytýká, že přes jeho opakované návrhy nevyslechl znalce MUDr. Hynka a PhDr. Pavláta. 9. Dovolací soud podle stěžovatele překročil svou pravomoc svěřenou mu občanským soudním řádem, posoudil-li dovolání právního předchůdce vedlejší účastnice jako přípustné. Dále se stěžovatel neztotožňuje s názorem dovolacího soudu o nepřípustné novotě doplněním dokazování o dodatek k posudku výše zmíněných znalců v prvním odvolacím řízení, neboť provedení tohoto důkazu navrhoval před nalézacím soudem jak ústně do protokolu, tak i v písemném vyjádření. 10. Odvolací soud v druhém odvolacím řízení, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, měl stěžovatele řádně poučit a vyzvat k novým tvrzením a důkazním návrhům. Po celou dobu řízení nebyla vypořádána námitka podjatosti znalce MUDr. Boháče, který konzultoval situaci s protistranou bez přítomnosti stěžovatele či jeho právního zástupce; jeho posudek stěžovatel od počátku zpochybňuje především. 11. Stěžovatel odkazuje na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva") a nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333), jenž nastoluje důkazní standard pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby. Úmluva i nález podle stěžovatele akcentují respekt k přirozené důstojnosti a osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby a samostatnost, který obecné soudy svými rozhodnutími popřely. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona je pouze proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1162/2019-633 a rozsudku soudu odvolacího č. j. 70 Co 28/2016-560, ve znění opravných usnesení č. j. 70 Co 28/2019-565 a č. j. 70 Co 28/2019-579. 13. V části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5196/2016-502 je ústavní stížnost v souladu se zásadou subsidiarity řízení o ní nepřípustná, neboť kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu řízení neskončilo a stěžovatel měl příležitost hájit svá práva (kterou i realizoval) v dalším průběhu řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí [usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]; teprve jejich napadení ústavní stížností je proto přípustné. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 14. Ústavní soud připojil spis nalézacího soudu sp. zn. 7 C 44/2009 a vyžádal vyjádření účastníků řízení i obou potenciálních vedlejších účastnic; druhá žalobkyně Ústavnímu soudu prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že svá práva podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nehodlá v řízení uplatňovat. 15. Odvolací soud ve stručném vyjádření uvedl, že rozhodoval zcela v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu, rozdílně od svého prvního rozhodnutí ve věci. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že posouzení ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu. 16. Z vyjádření Nejvyššího soudu neplyne nic nového, stěžovatel podle něj v ústavní stížnosti opakuje argumenty obsažené již v dovolání. 17. Vedlejší účastnice rekapituluje průběh řízení a akcentuje enormní