IV.ÚS 3241/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3241/09 ze dne 6. 4. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele ŽDB GROUP a.s., se sídlem v Bohumíně, Bezručova 300, zastoupeného JUDr. Petrem Hálou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 10, Vinohradská 230, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 254/2007-158 ze dne 5. listopadu 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 26 Cm 22/2005-98 ze dne 26. června 2006 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho základního na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 26 Cm 22/2005 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 26 Cm 22/2005-98 ze dne 26. června 2006 zamítl, s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení, žalobu právního předchůdce stěžovatele ŽDB a.s. (dále též jen "předchůdce stěžovatele"), kterou se tento na žalovaném ÚP, a.s., později po změně obchodní firmy na DRINKS UNION a.s. (dále jen "žalovaný") domáhal zaplacení částky 83.664.633,91 Kč s 6% úrokem z prodlení od 28. 8. 2002 do zaplacení a uložil předchůdci stěžovatele zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 218.871,- Kč. K odvolání stěžovatele, který vstoupil do řízení namísto ŽDB a.s., Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 12 Cmo 254/2007-158 ze dne 5. listopadu 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 207.298,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 856/2008-180 ze dne 19. srpna 2009 odmítl. Stěžovatel (směšuje svoji osobu s osobou svého předchůdce ŽDB, a.s.) v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ust. § 70 odst. 1 a § 77 odst. 1 čl. I. zákona směnečného a šekového a dovozením běhu promlčecí doby regresního nároku plnivšího směnečného rukojmího již ode dne splatnosti směnky vlastní (dále jen "směnka") nepochybně znemožnily stěžovateli, aby se svých práv proti žalovanému (jako výstavci směnky a avalátovi stěžovatele) domáhal stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na běh promlčecí doby regresního nároku plnivšího směnečného rukojmího proti výstavci směnky (žalovanému) podle ust. § 32 odst. 3 čl. I. zákona směnečného a šekového nemá žádný vliv okolnost, že směnečný rukojmí zaplatil směnku (její část) věřiteli ze směnky, resp. majiteli směnky (dále jen "věřitel"). Stěžovatel vytýká obecným soudům, že na případ vůbec neaplikovaly ust. § 71 čl. I. a § 5 čl. III. zákona směnečného a šekového, týkajících se přerušení promlčecí doby, přičemž podle ust. § 5 čl. III. zákona směnečného a šekového se na úpravu přerušení promlčení ve směnečných vztazích použijí ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu. S ohledem na skutečnost, že věřiteli byla jeho práva ze směnky vůči žalovanému a vůči stěžovateli přiznána pravomocnými rozhodnutím soudu, běžela nová desetiletá promlčecí doba ve smyslu ust. § 110 občanského zákoníku ode dne, kdy mělo být podle uvedeného rozhodnutí plněno. Právo věřitele vůči žalovanému se tak mohlo promlčet nejdříve dne 20. 12. 2008 a právo věřitele vůči stěžovateli by se promlčelo nejdříve dne 30. 5. 2012. Z ust. §32 odst. 3 čl. I. zákona směnečného a šekového, podle kterého, zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni, dovozuje stěžovatel, že na směnečného rukojmího, tedy na stěžovatele, přejdou rovněž práva věřitele přiznaná pravomocným soudním rozhodnutím vůči výstavci směnky, tedy žalovanému, přičemž se nejedná o žádné nové právo (jak dovozuje Nejvyšší soud). Pokud by se jednalo (v případě regresního nároku plnivšího směnečného rukojmího) o nové právo (nárok), rovněž by podle názoru stěžovatele na jeho promlčení nebylo možno aplikovat ust. § 70 odst. 1 čl. I. zákona směnečného a šekového, neboť jistě nelze akceptovat názor, že regresní nárok směnečného rukojmího (stěžovatele) se promlčí dříve, než vzniknul. Promlčení by se tak podle stěžovatele zřejmě řídilo ust. § 101 občanského zákoníku a promlčecí doba by počínala dnem následujícím po dni, kdy směnečný rukojmí plnil na směnku jejímu věřiteli. Stěžovatel se neztotožňuje ani s odkazem soudů na ust. § 5 odst. 2 čl. III. zákona směnečného a šekového. Stěžovatel konečně namítá, že až do okamžiku, kdy plnil na směnku, nemohl po výstavci (žalovaném) uplatnit svůj regresní nárok, neboť nebyl nositelem takového nároku. Účelem institutu promlčení pak podle něj jistě nemůže být faktické znemožnění uplatnění práva u příslušného soudu, jak tomu má být v důsledku postupu soudů ve věci stěžovatele, které měly nesprávnou aplikací ust. § 70 čl. I zákona směnečného a šekového nepřípustně zasáhnout do základního práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nemohl podle svého přesvědčení být v okamžiku, kdy plnil na směnku, nositelem pouze promlčeného nároku. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud nemá důvod nesouhlasit se závěrem stěžovatele, že přiznání práv ze směnky věřiteli pravomocnými rozhodnutími mělo za následek přetržení promlčení a běh nové promlčecí lhůty. Zda by tato promlčecí byla podle občanského zákoníku desetiletá, jak tvrdí stěžovatel, nebo by se její délka řídila obchodním zákoníkem, by bylo nutno posoudit, avšak Ústavní soud k tomu nemá důvod, neboť tyto skutečnosti jsou pro projednávanou věc naprosto nerozhodné. Nelze totiž přisvědčit dalšímu navazujícímu závěru stěžovatele, vyplývajícímu dle jeho názoru z ust. § 32 odst. 3 čl. I. zákona směnečného a šekového, že na plnivšího směnečného rukojmího, tedy na stěžovatele, přecházejí rovněž práva věřitele přiznaná pravomocným soudním rozhodnutím vůči výstavci směnky, tedy žalovanému (posouzení zda se v případě konstruovaném ust. 32 odst. 3 čl. I. zákona směnečného a šekového jedná nebo nejedná o nové právo nebo nárok je s ohledem na uvedený závěr pro projednávanou věc též nerozhodné), čehož následkem běží stěžovateli též nová desetiletá promlčecí doba dle občanského zákoníku. Uvedený mylný závěr stěžovatele z tohoto ustanovení neplyne, když toto ustanovení výslovně stanoví, že přecházejí (pouze) práva ze směnky, nikoli případná práva přiznaná soudním rozhodnutím (i přes to, že toto rozhodnutí bylo vydáno na základě směnky). Tento názor stěžovatele je též v rozporu s praxí obecných soudů. Z tohoto důvodu jsou pak nesprávné též další závěry, které stěžovatel v návaznosti na uvedený mylný závěr vyvozuje. Pokud pak jde o námitky stěžovatele stran skutečnosti, že až do okamžiku, kdy plnil na směnku, nemohl po výstavci (žalovaném) uplatnit svůj regresní nárok, neboť nebyl nositelem takového nároku, a že není možné přijmout závěr, že v okamžiku vzniku tohoto nároku byl tento již promlčen, jedná se podle náhledu Ústavního soudu též o námitky neopodstatněné (byť tvrzení, že až do okamžiku, kdy rukojmí plní na směnku, nemůže po výstavci, za kterého se zaručil, uplatnit svůj regresní nárok, je samo o sobě pravdivé). Důsledkem ust. § 32 odst. 3 čl. I. zákona směnečného a šekového je totiž (jak dovodil opakovaně též Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1004/2008 ze dne 18. srpna 2009, na které odkazuje Nejvyšší soud také v usnesení č. j. 29 Cdo 856/2008-180 ze dne 19. srpna 2009, kterým rozhodl o dovolání stěžovatele, ( přičemž tomuto závěru