IV.ÚS 3243/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3243/15 ze dne 12. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Statutárního města Jihlavy, se sídlem Masarykovo náměstí 97/1, 586 28 Jihlava, zastoupeného JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem Jakubské náměstí 580/4, 602 00 Brno 2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. Ars 3/2015-30 ze dne 25. 8. 2015, č. j. Ars 9/2014-98 ze dne 1. 4. 2015 a č. j. Ars 5/2014-21 ze dne 8. 10. 2014 a usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 67 A 6/2014-118 ze dne 29. 4. 2015, č. j. 67 A 6/2014-56 ze dne 26. 9. 2014 a č. j. 67 A 5/2014-53 ze dne 5. 9. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 25. 8. 2015 Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") kasační stížnost stěžovatele směřující proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, jímž tento soud vyhlásil místní referendum na celém území statutárního města Jihlavy o otázkách specifikovaných ve výroku usnesení krajského soudu, přičemž stanovil, že místní referendum se bude konat souběžně s volbami do zastupitelstev krajů v roce 2016. Současně rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Takto rozhodl krajský soud poté, co jeho předchozí usnesení o vyhlášení místního referenda ze dne 26. 9. 2014 bylo vpředu uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k opětovnému rozhodnutí. V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2014 bylo v samostatném řízení, vztahujícím se k téže věci, na návrh příslušného přípravného výboru určeno, že návrh na konání místního referenda ze dne 21. 7. 2014 ve znění jeho doplnění ze dne 11. 8. 2014 nemá nedostatky, přičemž samotný návrh na vyhlášení předmětného místního referenda ve dnech 10. a 11. 10. 2014 byl tehdy jako předčasný odmítnut. Ke kasační stížnosti stěžovatele bylo toto usnesení krajského soudu vpředu označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014 co do určení, že návrh na vyhlášení místního referenda nemá nedostatky, zrušeno a návrh na toto určení zároveň též odmítnut jako opožděně podaný; ve zbývající části zůstalo napadené usnesení krajského soudu nedotčeno. Podrobnější rekapitulaci dosavadního vývoje sporu mezi stěžovatelem a přípravným výborem pro dané místní referendum v Jihlavě zde netřeba uvádět, neboť účastníkům řízení o ústavní stížnosti je tento vývoj dobře znám, širší veřejnosti jsou pak všechna touto ústavní stížností napadená rozhodnutí, z nichž se rozhodné události podávají, k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu na adrese www.nssoud.cz. Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud se dopustil zásadní nekonzistentnosti a nepředvídatelnosti, kdy nejprve vyložil otázku řízení o bezvadnosti návrhu na vyhlášení referenda upravenou v § 52 odst. 2 písm. a) zákona o místním referendu jako samostatné řízení, a to ve spojení s ustanovením § 91a odst. 1 písm. a) s. ř. s., avšak následně došlo k zásadnímu obratu v úvaze Nejvyššího správního soudu, protože ten svým rozsudkem ze dne 1. 4. 2015 zcela popřel svůj předchozí rozsudek, kdy v rámci úvahy uvedl, že soudy mohou otázku bezvadnosti návrhu na konání místního referenda řešit jako otázku předběžnou bez toho, aniž by byl ze strany přípravného výboru podán samostatný návrh na určení bezvadnosti návrhu na konání místního referenda, což odporuje jasné dikci právní úpravy a současně popsaná rozhodovací praxe zakládá zásadní nejistotu stran předvídatelnosti soudních rozhodnutí a dle názoru stěžovatele jde proti základním principům právního státu a zasahuje do práva územního samosprávného celku na samosprávu. Jako druhou stěžejní námitku stěžovatel uvedl dle něj nezákonné určení termínu konání místního referenda. V této souvislosti podotkl, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud se svým postupem dopustily jasné soudní libovůle, když aprobovaly vyhlášení místního referenda v termínu souběžně s konáním voleb do zastupitelstev krajů v roce 2016, aniž by byl takový návrh ze strany přípravného výboru existoval. Dle přesvědčení stěžovatele tímto svým postupem soudy změnily vůli všech, kteří byli pod peticí za konání místního referenda v termínu 10. a 11. října 2014 podepsáni, přičemž pro takové rozhodnutí soudní moci neexistuje zákonná opora. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. Ars 5/2014-21 ze dne 8. 10. 2014 a jemu předcházejícímu usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 67 A 5/2014-53 ze dne 5. 9. 2014, opožděně podaná. Ústavní soud konstatuje, že uvedený rozsudek kasačního soudu nabyl právní moci stejného dne, tj. 8. 10. 2014, a proto již od tohoto data počala stěžovateli plynout dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, která tak již samozřejmě dávno uplynula. Řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 67 A 5/2014 bylo samostatným řízením před správními soudy, na které řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 67 A 6/2014 (vyhlášení místního referenda) již instančně (ani jinak) nenavazuje, a proto ze zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí v tomto řízení - rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. Ars 3/2015-30 ze dne 25. 8. 2015 - nelze dovozovat též zachování lhůty proti dříve uvedenému rozsudku kasačního soudu. K přezkumu jsou tak způsobilá toliko zbývající ústavní stížností dotčená rozhodnutí správních soudů ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 67 A 6/2014, avšak nikoli z hlediska všech stěžovatelem uplatněných námitek. Pokud jde totiž o námitku vztahující se k výkladu otázky řízení o bezvadnosti návrhu na vyhlášení referenda, jde o námitku, která byla vypořádána již v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. Ars 9/2014-98 ze dne 1. 4. 2015 a poté promítnuta do následného rozhodnutí krajského soudu ze dne 29. 4. 2015. Jak Nejvyšší správní soud ve svém posledním rozsudku uvedl, "[d]ůvody, jež stěžovatel v kasační stížnosti argumentačně proti nezákonnému usnesení přednesl, mohl však Nejvyšší správní soud podrobit věcnému přezkumu jen zčásti, neboť některé z nich byly ... předloženy nepřípustně" (bod 24 rozsudku ze dne 25. 8. 2015). Obecně totiž dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. platí, že kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž (krajský) soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je nepřípustná, ledaže je jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. O takový případ se ovšem co do námitky "dvojího" posouzení bezvadnosti návrhu na konání místního referenda nejedná. Zpochybnění správnosti předcházejícího názoru Nejvyššího správního soudu a následného postupu krajského soudu, na jejichž základě byla bezvadnost návrhu zkoumána v řízení sp. zn. 67 A 6/2014 jako otázka předběžná, se stěžovatel v poslední kasační stížnosti ze zákona domáhat nemohl, a takový prostředek (tj. opětovná kasační stížnost) proto objektivně nemohl představovat poslední procesní prostředek k ochraně práva, jak má na mysli ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jinými slovy, tím, že stěžovatel obrazně řečeno "přečerpal" nabízející se (leč v předmětném rozsahu nezpůsobilé) procesní prostředky v podobě druhé kasační stížnosti, sám si přivodil zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti, v níž by danou námitku mohl vznést, neboť posledním procesním prostředkem k ochraně práva bylo vzpomínané usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015, a nikoli až další rozsudek kasačního soudu z 25. 8. 2015. Sama o sobě skutečnost, že stěžovatel v druhé kasační stížnosti uplatnil též námitky přípustné, s nimiž se Nejvyšší správní soud také věcně vypořádal (a proto kasační stížnost jako celek zamítl, a nikoli jako celek coby nepřípustnou odmítl), se ovšem nemůže stát jakýmsi "zastřešujícím" pr