IV.ÚS 3243/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3243/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 Tdo 879/2021-1276, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 sp. zn. 9 To 77/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. prosince 2020 sp. zn. 51 T 167/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou třemi přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jichž se zkráceně uvedeno dopustila tím, že vylákala pod záminkou půjček, s úmyslem se obohatit, v období od 30. 9. 2009 do 25. 2. 2010 od poškozeného J. P. (pod bodem I.), v období od 27. 2. 2012 do 25. 6. 2012 od poškozených I. Ř. a L. Ř. (pod bodem II.) a v období od 14. 2. 2013 do 9. 8. 2013 od poškozeného J. H. (pod bodem III.) finanční prostředky a hodinky podrobně specifikované ve výroku rozsudku, ačkoli věděla (u smluv o půjčkách již v době uzavření ústních smluv), že s ohledem na svoji finanční situaci a exekuční řízení, která proti ní byla vedena, nebude schopna finanční prostředky vrátit. Za popsané jednání byla podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Podle § 85 odst. 2 trestního zákoníku jí bylo současně uloženo, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. 3. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, jakým způsobem stěžovatelka uváděla poškozené v omyl, že jim prokazatelně neposkytovala pravdivé informace o svém podnikání, neboť při jejich znalosti reálné situace a počtu exekucí, které proti ní byly vedeny (v roce 2009 jich měla 7 a v době rozhodování ve věci 32), by jí půjčky v takovém rozsahu neposkytli. Splatila-li stěžovatelka některou část půjčky, stalo se tak podle závěrů obvodního soudu pro uchlácholení poškozených a ujištění, že jim splatí i posléze další vypůjčené finanční prostředky, k čemuž nedošlo. Obvodní soud na základě učiněných skutkových zjištění dovodil stejný modus operandi u jednotlivých skutků, kdy stěžovatelka po určitém navnadění a ubezpečení poškozených, kdy si od některých vypůjčila menší finanční částky, které následně vrátila, a za využití osobních sympatií takovýmto způsobem získala další finanční prostředky. Poté se začala vymlouvat na finanční potíže, poškozeným se vyhýbat, byla arogantní a nedostupná. Byla si tak velice dobře vědoma, že poskytnuté půjčky ve sjednaných termínech i v době následující nebude schopna vrátit. 4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné. Po přezkoumání věci se ztotožnil se závěry obvodního soudu, přičemž zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky údajně opomenutých důkazů. Vysvětlil také, proč má svědek J. P. stále postavení poškozeného, přestože postoupil svůj nárok na náhradu škody dalšímu subjektu, a proč neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že všichni poškození její ekonomickou situaci znali. Náležitě odůvodněnými shledal i závěry obvodního soudu o prokázání subjektivní stránky vytýkaného jednání s tím, že stěžovatelka si již v okamžiku, kdy finanční prostředky či hodnotné věci od poškozených přebírala, musela být podle výsledků provedeného dokazování vědoma, že nebude schopna v krátké době splatnosti tyto pohledávky uhradit, neboť dlužila dalším osobám a zjevně neměla potřebné finanční prostředky k dispozici, naopak sama si od poškozených půjčovala opakovaně. K namítané zásadě subsidiarity trestní represe městský soud uvedl, že obvodní soud napadeným rozhodnutím zmíněnou zásadu neporušil, neboť společenská škodlivost jednání stěžovatelky vzhledem ke své dlouhodobosti, způsobu provedení, jejímu postoji i výši způsobené škody výrazně překračuje její hranice a je namístě i vyvození trestně právní odpovědnosti. 5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ke stěžovatelkou deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že k jeho odůvodnění stěžovatelka opakovaně uplatnila námitky, se kterými se již vypořádaly v předchozím řízení obvodní soud a městský soud ve svých rozhodnutích. V důsledku toho Nejvyšší soud stěžovatelce nepřisvědčil v jejím mínění, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily podvodný úmysl i charakter jejího jednání ve smyslu § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Podle jeho názoru bylo jednání stěžovatelky právně kvalifikováno správně a po právu byla uznána vinnou trojnásobným přečinem podvodu podle uvedené právní kvalifikace. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu svými námitkami nenaplnila ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který rovněž v dovolání namítla, neboť jí byl uložen trest zákonný a současně spíše mírný než přísný. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v průběhu řízení nebyly řádně provedeny důkazy, které navrhovala, a že rozhodující soudy se omezily na důkazy svědčící proti ní, čímž byla porušena zásada presumpce neviny. Dále namítá, že v řízení bylo jednáno jako s poškozeným se subjektem, který v dané době poškozeným nebyl, neboť pohledávka J. P. byla postoupena na jiného věřitele. Stejně tak podle jejího názoru nesvědčí postavení poškozených J. H., neboť jeho nároky byly v plném rozsahu uhrazeny, a I. Ř., která údajně nebyla se stěžovatelkou nikdy v žádném kontaktu. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se prokázání úmyslu u skutkové podstaty trestného činu podvodu s tím, že v nyní posuzované věci podle ní úmysl, a to ani nepřímý, prokázán nebyl, a nebyla spolehlivě prokázána ani objektivní stránka daného trestného činu. Poukazuje na to, že poškození jí sami své finance nabídli ke zhodnocení. Rozhodující soudy podle tvrzení stěžovatelky svým postupem porušily pravidlo in dubio pro reo a také zásadu subsidiarity trestní represe, neboť v dané věci jde o problematiku občanskoprávní, jež nemá žádný dopad do sféry trestněprávní, kdy absentuje společenská škodlivost jejího jednání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti