IV.ÚS 3248/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3248/19 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2019 č. j. 30 Cdo 1902/2019-272, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2018 č. j. 21 Co 346/2018-241 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. července 2018 č. j. 21 C 14/2014-230, a o s ní spojeném návrhu na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení čl. V bodu 6 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."). 3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel vede s vedlejší účastnicí spor o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 7. 2018 č. j. 21 C 14/2014-230 bylo k dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 10. 2017 č. j. 21 Co 265/2017-170 rozhodnuto tak, že se dovolací řízení zastavuje (výrok I), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na přerušení řízení (výrok II), bylo též rozhodnuto, že se řízení o opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zastavuje pro překážku věci rozhodnuté (výrok III) a současně jím bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV). 5. K odvolání stěžovatele bylo usnesením městského soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. 21 Co 346/2018-241 rozhodnuto tak, že se výše rubrikované usnesení obvodního soudu ve výrocích I, III a V potvrzuje (výrok I), že odvolání proti výroku II výše rubrikovaného usnesení obvodního soudu se odmítá (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). 6. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 1902/2019-272 tak, že se dovolací řízení zastavuje (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2019 č. j. 30 Cdo 1902/2019-269 stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, a zároveň jej poučil, že nezaplatí-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, dovolací řízení bude zastaveno. Na uvedenou výzvu stěžovatel nereagoval a soudní poplatek za podané dovolání ve stanovené lhůtě neuhradil. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, a to podle čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "o. s. ř."). Konstatoval, že podáním dovolání proti rozhodnutí městského soudu vznikla stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích")], avšak ten přes poučení soudu o důsledcích své nečinnosti soudní poplatek neuhradil. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že obecné soudy, zejména však městský soud, cestou dezinterpretace nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/2011 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), zbavily stěžovatele kompenzace přiznané mu za nepřiměřenou délku soudního řízení, aby následnou administrativní procedurou znemožnily stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu, ačkoliv šlo o zjevnou svévolnou aplikaci práva v jeho neprospěch. V kontextu celého obsahu spisu stěžovatel namítá, že je obětí systémového porušování čl. 18 Úmluvy, kdy veškerá státní moc, reprezentovaná všemi svými články, vytvořila, a nadále vytváří, "prostředek nápravy", který je systémově neúčinný, kdy jako základní východisko pro tento závěr stěžovatel předkládá nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. Stěžovatel dopředu upozorňuje, že vyvracet "důkaz zlé vůle" není věcí moci soudní, ale záležitostí žalovaného státu, jak plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ústavnímu soudu je tento argument předkládán jako splnění conditio sine qua non vyžadované ze strany Evropského soudu pro lidská práva podle čl. 35 odst. l Úmluvy. Proti novelizujícímu zákonu č. 296/2017 Sb. stěžovatel namítá zásadní nesoulad interpretace pojmu "prostředek nápravy". Evropský soud pro lidská práva hovoří o jednom prostředku nápravy, ale na vnitrostátní úrovni lze hovořit o "sadě pěti prostředků nápravy, kdy zohledněny jsou pouze druhý a čtvrtý z této sady", což však stěžovatel považuje za absurditu vzniklou z legislativního inženýrství. Fikce o "odůvodnění racionálního zákonodárce" nemůže obstát, není-li zrušení osvobození od soudních poplatků řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. v důvodové zprávě odůvodněno. 8. Napadená rozhodnutí, shodně jako neodůvodněné zrušení osvobození od soudních poplatků v důvodové zprávě k zákonu č. 296/2017 Sb., představují natolik výjimečný a organizovaný případ extrémního vybočení z rámce vymezeného judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a principy spravedlnosti a objektivní odpovědnosti státu bez možnosti liberace, že by Ústavní soud měl kasačně zasáhnout do oblasti rozhodování obecných soudů a s ohledem na zjevné porušování čl. 18 Úmluvy rovněž do nerovného postavení procesních stran v kompenzačním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Měl by zrušit relevantní část zákona č. 296/2017 Sb., i s možným odkladným účinkem a příkazem moci zákonodárné, aby uvedenou problematiku uvedla do souladu s mezinárodními závazky státu, jež mu plynou jak z čl. 13, tak z čl. 18 Úmluvy. V případě stěžovatele bylo též rozhodováno na základě právního předpisu, který byl pozměněn "až v průběhu plynutí prostředku nápravy", a to v důsledku ustanovení, které stěžovatel, v kontextu, jak probíhal legislativní proces, pokládá za protiústavní a ve zjevném rozporu s recentní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. III. Vyjádření účastníků 9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici. 10. Obvodní soud a městský soud toliko odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, na kterých setrvaly. 11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně zpochybňuje věcnou správnost rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu jak o zastavení dovolacího řízení, tak i rozhodnutí jim předcházející, pokud mu jimi nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Tato usnesení však nebyla Nejvyšším soudem nijak přezkoumávána. Protože podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci návrhu na osvobození od soudních poplatků, pak nesouhlasil-li stěžovatel s obsahem usnesení obvodního soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 21 C 14/2014-201, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 12. 2. 2018 č. j. 21 Co 40/2018-207, o zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, měl proti rozhodnutí městské