IV.ÚS 325/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 325/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavlíny Sadilové, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2023 č. j. 20 Cdo 595/2023-614 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022 č. j. 17 Co 214/2021-572, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UP GROUP INTERNATIONAL s. r. o., náměstí 5. května 2055, Čelákovice, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základných práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Napadená rozhodnutí navíc porušují princip ochrany důvěry občanů v právo zakotveného v čl. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že na návrh stěžovatelky byla proti vedlejší účastnici vedena exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného notářského zápisu. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") zamítl návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce. Z notářského zápisu je patrné, že vedlejší účastnice jako dlužník prohlásila, že dne 4. 1. 2013 byla mezi stěžovatelkou a jejím manželem jako společnými věřiteli a vedlejší účastnicí jako dlužnicí uzavřena smlouva o půjčce. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla oprávněná požadovat po vedlejší účastnici zaplacení celé pohledávky. Naopak se neztotožnil s tvrzením vedlejší účastnice, že dluh zanikl, přičemž i přes vystavenou kvitanci dospěl k závěru, že dluh splněn nebyl. 3. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") po doplnění dokazování napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že exekuci zastavil a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů exekuce i řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud se s ohledem na námitky vedlejší účastnice zabýval existencí právního důvodu dluhu - smlouvy o půjčce ze dne 4. 1. 2013 a její případnou neplatností podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastnice dluh uznala v notářském zápisu co do důvodu i výše a nastoupila vyvratitelná domněnka existence dluhu. I s ohledem na předchozí nesporné tvrzení (o solidární povaze závazku na straně stěžovatelky a jejího manžela) proto bylo na vedlejší účastnici, aby prokázala, že právní důvod dluhu vymezený v notářském zápisu ve skutečnosti nevznikl nebo je neplatný. Z dokazování vyplynulo, že téměř veškeré parametry půjčky byly dotvářeny zpětně až v době sepisu notářského zápisu. Nedošlo tak k uzavření smlouvy o půjčce k datu a s obsahem, jak je vymezena jako právní důvod v exekučním titulu. Nadto je smlouva o půjčce vzhledem k postavení jejího manžela, který jednal na obou stranách smlouvy, neplatná z důvodu objektivní kolize zájmů podle § 22 občanského zákoníku. Na tom nic nezmění ani případná přiměřenost sjednaných podmínek půjčky nebo tvrzená judikaturní výjimka z aplikovatelnosti § 196a obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Byla to stěžovatelka, kdo zavinil zastavení exekuce. U použitého exekučního titulu šlo o jednostranné právní jednání vedlejší účastnice, které však stěžovatelka iniciovala, byla s ním seznámena a byla si vědoma nesouladu mezi skutečným stavem věci a obsahem notářského zápisu. Krajský soud tak neshledal ani důvody pro postup podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Krajský soud své rozhodnutí o zastavení exekuce založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k nepřípustnosti exekuce. Stěžovatelka zpochybňovala závěr krajského soudu, podle kterého smlouva o půjčce vůbec nebyla uzavřena. Nevymezila však důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a pouze polemizovala se skutkovými závěry krajského soudu ohledně tvrzeného obsahu smlouvy o půjčce. Krajský soud provedl rozsáhlé dokazování a srozumitelně konstatoval, jaké právní závěry ze skutkových zjištění dovodil. Obstál-li závěr o neexistenci smlouvy o půjčce, bylo dovolání jako celek nepřípustné. Stěžovatelkou uváděné procesní vady by byly projednatelné pouze, pokud by bylo dovolání přípustné. Stěžovatelka měla možnost se k novým tvrzením vedlejší účastnice a ke všem provedeným důkazům vyjádřit. V projednávané věci se navíc aplikuje zásada plné apelace. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky se krajský soud napadeným usnesením překvapivým způsobem odklonil od svého předtím vysloveného právního názoru. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky dostatečně nezabýval. Krajský soud navíc připustil zásadní změnu skutkových tvrzení vedlejší účastnice, jež je třeba považovat za změnu návrhu na zastavení exekuce ve smyslu § 95 o. s. ř. V odvolacím řízení přitom není možné uplatnit nový nárok. Krajský soud neměl nová tvrzení připustit a provádět k nim dokazování. Je navíc nespravedlivé, že ji zavázal k náhradě nákladů řízení i před okresním soudem. Naopak měl přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. 6. Krajský soud dostatečně nezohlednil, že manžel stěžovatelky je ovládající osobou vedlejší účastnice a mohl ji proto ve smyslu § 196a odst. 2 obchodního zákoníku poskytnout půjčku bez souhlasu valné hromady. Nesprávně aplikoval i § 22 občanského zákoníku. Skutečnost, že manžel stěžovatelky vystupoval při uzavírání smlouvy o půjčce jako věřitel i jako zástupce dlužníka, rozpor mezi zájmy stran sama o sobě nezakládá. Obdobný rozpor dovodil krajský soud v případě exekučního titulu, avšak ani v něm nebyl prokázán. Krajský soud měl postavit najisto poskytnutí půjčky, jež byla notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti uznána. Krajský soud se nezabýval námitkami stěžovatelky k účastnickým výpovědím, přestože na jedné z nich své rozhodnutí postavil. Ačkoliv stěžovatelka řádně a určitě vymezila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud vyložil příslušná ustanovení občanského soudního řádu přepjatě formalisticky a její dovolání odmítl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastníce řízení 8. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, krajského soudu i vedlejší účastnice. 9. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání posoudil nepřípustné jako celek, neboť rozhodnutí krajského soudu stojí na dvou samostatných závěrech, přičemž stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání pouze k jednomu z nich. Současně je nutno zmínit, že občanský soudní řád vylučuje, aby dovolatel poukázal na podání, které učinil před soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, jak stěžovatelka učinila. Pokud jde o namítané porušení principu kontradiktornosti, práva na spravedlivý proces překvapivosti napadeného rozhodnutí, odkázal Nejvyšší soud na své rozhodnutí. 10. Krajský soud zdůraznil, že podle ustálené judikatury nepředstavuje notářský zápis se svolením k vykonatelnosti samostatné zavazovací právní jednání. V souladu s rozhodovací praxí krajský soud přihlédl i k argumentaci, kterou vedlejší účastnice uvedla až v odvolacím řízení. Rozhodovací praxe vyžaduje, aby podstatné náležitosti zápisu byly vymezeny jasně, srozumitelně a odpovídaly skutečnému hmotněprávnímu závazku, z něhož vymáhaná povinnost vychází. Při neexistenci právního důvodu vymáhané pohledávky zachyceného v exekučním titulu je dán důvod pro zastavení exekuce.