IV.ÚS 3250/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3250/09 ze dne 29. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) R. M. a 2) Ing. B. H., obou zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, AK se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2009 čj. 5 Cmo 343/2008-538 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2008 čj. 50 Cm 64/2004, 50 Cm 71/2004-455, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 10. 2008 čj. 50 Cm 64/2004, 50 Cm 71/2004-497, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 20. 1. 2010 se stěžovatelé s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé uvedli, že byli akcionáři obchodní společnosti Moravské naftové doly, a. s., (dále i "společnost"), která byla usnesením valné hromady ze dne 28. 5. 2004 zrušena bez likvidace s přechodem jmění na hlavního akcionáře oproti vypořádání v penězích. Návrhem proti společnosti se domáhali přezkoumání výše vypořádání v penězích podle ustanovení § 220p odst. 4 obchodního zákoníku a následně uplatnili i nárok na dorovnání rozdílu mezi přiměřeným vypořádáním a vypořádáním poskytnutým hlavním akcionářem. Svoje návrhové žádání upřesňovali a upravovali a nakonec ho koncipovali jako návrh na určení výše vypořádání na jednu akcii a jednak jako návrh na dorovnání specifikované u jednotlivých akcionářů konkrétními částkami. Z důvodu nezaplacení soudního poplatku vyměřeného z hodnoty požadovaného plnění Krajský soud v Brně řízení ve vztahu k nim zastavil jako celek. Stěžovatelé jsou však přesvědčeni, že o části předmětu návrhu Krajský soud v Brně vůbec nerozhodl, neboť patrně přehlédl, že vedle žaloby na plnění žalovali též na určení; soudní poplatek ve výši 1 000 Kč byl řádně zaplacen již při podání návrhu. Úplné vyloučení z řízení o přezkoumání výše vypořádání tak stěžovatelé vnímají jako porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s povinností nést náklady řízení o přezkoumání výše protiplnění. Poukázali na nedostatek informací a znalostí potřebných k ocenění společnosti, takže výši vypořádání byli nuceni odhadnout a z tohoto odhadu jim byl vyměřen soudní poplatek. Stěžovatelé citovali z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.ÚS 527/04, ve kterém soud označil právní úpravu převodu jmění na samé hranici ústavnosti, a z řady dalších rozhodnutí s cílem ukázat, že menšinový akcionář neuplatňuje svoje právo svévolně a z důvodu informačního deficitu je alespoň v počátku řízení zcela očividně v postavení slabší strany postižené jednostranným určením pravidel transakce hlavního akcionáře. Stěžovatelé též zmínili zahraniční právní úpravu (německou a rakouskou), podle které nese náklady přezkumného řízení hlavní akcionář. V této souvislosti ponechali na zvážení Ústavnímu soudu ústavní konformitu zákona o soudních poplatcích s tím, že pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že stávající právní úprava je v rozporu s právem na spravedlivý proces a že není možné tento rozpor odstranit ústavně konformním výkladem, navrhují její zrušení. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé s odkazem na novější judikaturu Vrchního soudu v Olomouci (ve věci sp. zn. 5 Cmo 187/2008) argumentovali ve prospěch oprávněnosti žaloby na určení, žádali, aby Ústavní soud posoudil projednávanou věc analogicky s institutem výše vypořádání při právu výkupu (§ 183k obch. zák.), která žalobu na určení připouští, a připomněli, že připuštění petitu "na plnění" by řízení za jistých okolností nemuselo vyústit ve vydání rozhodnutí s účinky erga omnes. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 9. 2011 uvedl, že se s důvody a skutečnostmi uvedené stěžovateli neztotožňuje a zcela odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 Cm 64/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelé společně s dalšími navrhovateli v návrhu ze dne 30. 8. 2004 požadovali, aby soud "přezkoumal a stanovil správnou výši přiměřeného vypořádání v penězích" a aby "přiměřené vypořádání stanovil ve výši plného hospodářského odškodnění". V reakci na výzvu soudu k doplnění návrhu ve smyslu § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. navrhovatelé dne 31. 5. 2005 uplatnili vedle nároku na přezkoumání i nárok na dorovnání rozdílu mezi vypořádáním poskytovaným společností a vypořádáním ve výši, jakou stanoví soud po přezkoumání výše vypořádání v penězích podle § 220p odst. 4 obch. zák. K opakované výzvě soudu navrhovatelé dne 5. 5. 2006 upozornili, že při formulování původního návrhu vycházeli z doslovného textu zákona (§ 220p odst. 4 obch. zák.) a domáhali se jím přezkoumání a určení výše přiměřeného vypořádání za jednu akcii, soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč zaplatili formou kolkové známky vylepené na návrhu. Následným podáním uplatnili návrh na dorovnání (§ 220k obch. zák.). Navrhovatelé předběžně specifikovali výši vypořádání na jednu akcii částkou 55 140,- Kč s tím, že dorovnání na jednu akcii o jmenovité hodnotě 1 000 Kč by mělo činit 51 890 Kč, neboť částka 3 250 Kč na jednu akcii jim byla poskytnuta; výše dorovnání u jednotlivých akcionářů byla propočtena podle počtu akcií. Svůj návrh navrhovatelé zformulovali takto: "I. určuje se, že výše vypořádání v penězích na jednu akcii Moravských naftových dolů (činí) 55 140,- Kč na jednu akcii o jmenovité hodnotě 1 000 Kč a rozdíl mezi tímto vypořádáním a vypořádáním poskytnutým hlavním akcionářem činí 51 890,- Kč. II. Právo na dorovnání se přiznává jednotlivým navrhovatelům v dále uvedené výši: ... 2. M. R. 18 161 500,- Kč, ... 19. H. B. 50 696 530,- Kč ..., a to se zákonným úrokem z prodlení od 28. 5. 2004 do zaplacení. In eventum k výroku II: III. Účastník je povinen zaplatit navrhovatelům částky uvedené ad III., to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, včetně úroků a zákonných úroků z prodlení. IV. Účastník je povinen zaplatit navrhovatelům náklady řízení." Usnesením ze dne 6. 8. 2007 čj. 50 Cm 64/2004-368 Krajský soud v Brně připustil změnu žaloby a vyměřil navrhovatelům soudní poplatek (u stěžovatele ad 1 ve výši 726 460,- Kč, u stěžovatele ad 2 ve výši 1 000 000,- Kč). Poté, co stěžovatelé soudní poplatky v soudem stanovené lhůtě nezaplatili, Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením řízení vůči nim zastavil a doplňujícím usnesením nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů do výroku o zastavení řízení a společnosti do náhradově nákladového výroku Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení ve vztahu ke stěžovatelům potvrdil (výrok I.), rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před krajským soudem změnil tak, že zavázal stěžovatele (a dalších devět navrhovatelů) povinností zaplatit společnosti částku 68 901 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci potvrdil vznik poplatkové povinnosti stěžovatelů a její výši v souladu s jimi vyčíslenými peněžitými částkami, jejichž zaplacení se domáhali, s tím, že ve věci nebylo dáno ani věcné, osobní či individuální osvobození od soudních poplatků; za takové situace vedlo nezaplacení soudního poplatku k zastavení řízení. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stěžovatelé napadli i dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2011 čj. 29 Cdo 325/2010-634 odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud nejprve předesílá, že se k otázce osvobození menšinového akcionáře od placení soudních poplatků v řízení o přezkoumání přiměřeného vypořádání v penězích vyjádřil v usnesení ze dne 19. 5. 2008 sp. zn. IV.ÚS 2282/07 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), ve kterém při stávající právní úpravě možnost tzv. generálního osvobození vyloučil; v usnesení ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. III.ÚS 1058/08 (dostupné tamtéž) dal najevo, že vyměření soudního poplatku z žaloby na přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí jmění hlavním akcionářem podle položky 1 písm. b) Sazebníku poplatků (přílohy zákona č. 549/1991 Sb.), tj. z žaloby na plnění, nepovažuje za natolik zásadně zatěžující, že by jím byl omezen faktický přístup k řízení. V obou těchto rozhodnutích Ústavní soud rovněž odmítl snahu připodobnit institut zrušení akciové společnosti s převodem jmění na akcionáře k restitučnímu řízení či k řízení o náhradě za vyvlastněný majetek (k tomu též srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 56/05, publ. pod č. 257/2008 Sb., odst. 53 a násl.) či argumentaci založenou na cizozemských právních řádech. K poukaz