IV.ÚS 3250/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3250/15 ze dne 11. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Petra Šmidrkala, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, AK se sídlem Sádky 1605/2, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2015 č. j. 31 Af 2/2014-65 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 4 Afs 48/2015-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 4 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozsudků správních soudů vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutím finančních orgánů o zřízení zástavního práva za účelem zajištění neuhrazené daně a jejího příslušenství. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště v Novém Bydžově, rozhodl v dubnu 2013 o zajištění majetku stěžovatele zřízením zástavního práva k jeho nemovitostem, vozidlům a obchodnímu podílu v obchodní společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o., za účelem zajištění úhrad daňových nedoplatků za zdaňovací období roku 2004. Stěžovatel se proti rozhodnutí o zajištění majetku odvolal a bránil se námitkou prekluze práva vybrat a vymáhat daň. Odvolací finanční ředitelství v Brně odvolání zamítlo s odůvodněním, že běh lhůty pro vyměření a placení daně byl přerušen v důsledku rozhodnutí o posečkání daně vydaného v září 2009. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství žalobou, v níž zpochybnil přerušení prekluzivní lhůty a uplatnil i námitku nepřiměřenosti postupu správce daně při zajištění majetku v několikanásobně vyšší hodnotě než představoval nedoplatek daně a její příslušenství. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z ledna 2015 žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Učinil tak výlučně v souvislosti s námitkou proporcionality, kterou shledal důvodnou, neboť považoval za nezbytné, aby správce daně vzal v úvahu hodnotu zastavovaných věcí, jeho pouhou úvahu o tom, že rozsah zajištění je přiměřený, nepovažoval za dostačující. Ve vztahu k námitce prekluze práva vybrat daň krajský soud potvrdil jako správný závěr finančních orgánů o přerušení běhu zákonné lhůty v důsledku rozhodnutí o posečkání s úhradou daně. V řízení o kasační stížnosti podané Odvolacím finančním ředitelstvím v Brně se Nejvyšší správní soud zabýval jedinou otázkou, a to zda při rozhodování o zřízení zástavního práva dle ustanovení § 170 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je nutné podrobně zkoumat hodnotu zastavované věci a tuto hodnotu porovnávat s výší neuhrazené daně. Nejvyšší správní soud vyložil, jak je třeba v takových případech přistupovat k výkladu a aplikaci principu přiměřenosti a s přihlédnutím ke specifickým okolnostem projednávané věci (výše neuhrazené daně, chování stěžovatele) uzavřel, že postup správce daně nebyl neproporcionální. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové na základě závěru Nejvyššího správního soudu označil žalobní námitku stěžovatele ohledně výše hodnoty zajištění daňové pohledávky za nedůvodnou. Ve vztahu k námitce týkající se prekluze práva vybrat a vymáhat daň krajský soud připomněl, že se jí zabýval již v předcházejícím rozsudku, a nepřisvědčil jí, neboť běh lhůty byl přerušen vydáním rozhodnutí o posečkání daně. Krajský soud zdůraznil, že jeho závěry nebyly zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu vyvráceny ani zpochybněny, a proto na nich setrval, a ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatel označil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vyjádřil přesvědčení, že nemohl podat kasační stížnost ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť krajský soud rozhodl na podkladě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v jeho předchozím rozsudku, a na podporu svého tvrzení o přípustnosti ústavní stížnosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 446/14 a ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1490/15. Ve věci samé stěžovatel zopakoval, že došlo k prekluzi práva vybrat daň, a proto nelze žádným způsobem zajistit povinnost, která neexistuje, oponoval závěru správního soudu o přerušení běhu promlčecí lhůty s námitkou, že jeho žádost správci daně v květnu 2009 nebyla žádostí o posečkání daně, ale výslovně žádal o odklad vykonatelnosti dodatečných platebních výměrů; z tohoto důvodu je třeba na rozhodnutí o posečkání daně nahlížet jako na nulitní akt. Stěžovatel rovněž vytkl správním soudům, že nepřihlédly k nepřiměřenému rozsahu zajištění, neboť jen podíl stěžovatele ve společnosti ZE-KOV METAL několikanásobně překračuje výši zajištěného daňového nedoplatku, včetně příslušenství. Namítl, že úvaha správce daně o hodnotě zajištěných věcí byla pouze v mezích laického odhadu, což nelze připustit zejména ve vztahu k ohodnocení podílu v obchodní společnosti, jehož hodnota je proměnlivá veličinou odrážející stav hospodaření společnosti. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyčíslil náklady řízení v souvislosti s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem a požádal o přiznání jejich náhrady. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je považován jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena. V projednávaném případě byl stěžovatel přesvědčen o přípustnosti ústavní stížností, neboť měl za to, že nemohl podat proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2015 kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a dosáhnout jeho přezkumu správním soudem druhého stupně, neboť krajský soud již na podkladě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu rozhodl. S ohledem na dikci ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, podle kterého platí, že "[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu", stěžovatel dovodil, že výjimky z nepřípustnosti kasační stížnosti stanovené zákonem a vyložené v judikatuře Nejvyššího správního soudu v jeho případě nenastaly. Stěžovatel se však ve výkladu ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního mýlí. Je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud interpretuje předmětné ustanovení tak, že "přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti podané druhým účastníkem řízení) je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením svého přezkumu dosud v téže věci neřešil". Smyslem citovaného zákonného ustanovení je tak zamezit bezúčelnému řetězení kasačních stížností v případech, kdy Nejvyšší správní soud v dané věci svůj závazný právní názor na věc již jednou vyslovil, čímž je zabráněno podávání opakovaných kasačních stížností. Tento právní názor považuje Ústavní soud za plně odpovídající znění i smyslu citovaného zákonného ustanovení a shledal jej též ústavně souladným [viz nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)