IV.ÚS 3252/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3252/09 ze dne 29. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. B., zastoupeného Mgr. Alešem Velcem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Litomyšli, Ropkova 51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 č. j. 7 Tdo 1172/2009-292, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009 č. j. 10 To 167/2009-268 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 2. 2009 č. j. 3 T 19/2009-236, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 8 odst. 2, a čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Stěžovatel ústavní stížností, napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká pochybení, pokud jde o délku uloženého trestu odnětí svobody za použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě podle § 42 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a jeho zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Ze strany obecných soudů nebyla podle názoru stěžovatele naplněna povinnost řádně přezkoumat splnění podmínek pro použití předmětného ustanovení § 42 odst. 1 tr. z. tak, jak na to ve svých rozhodnutích upozorňuje Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 747/06. Stěžovatel byl pro trestný čin, který lze kvalifikovat jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. z., odsouzen pouze v jednom předchozím případě a navíc mezi spácháním předmětných dvou zvlášť závažných trestných činů uplynula doba devíti let, v níž stěžovatel na území České republiky nespáchal žádný trestný čin a nebyl pro žádný trestný čin odsouzen. Mimo území České republiky se sice stěžovatel v uvedené době dopustil dvou drobných krádeží s celkovou škodou nepřesahující částku 1.000 Euro, ale odsouzení za tato jednání nejsou pro posouzení použití ustanovení § 42 odst. 1 tr. z. relevantní. Devítiletou lhůtu mezi spácháním prvního a druhého zvlášť závažného trestného činu Ústavní soud shledal ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 747/06 za dostatečnou pro to, aby nedošlo k aplikaci ustanovení § 42 odst. 1 tr. z., přičemž ve věci sp. zn. IV. US 396/03 se jednalo dokonce o lhůtu cca poloviční. Nejvyšší soud však v tomto směru nezapočítává bez jakékoliv logiky do lhůty mezi spácháním dvou zvlášť závažných trestných činů dobu, kdy byl stěžovatel ve výkonu trestu. Stěžovatel se navíc v nyní projednávané věci nedopustil na pracovnici pošty žádného násilí, ani nepoužil výhrůžku bezprostředního násilí. Nebyl ozbrojen, neměl u sebe nic, čím by mohl pracovnici pošty nějak ublížit, neboť v daném případě se nejednalo o skutečnou střelnou zbraň, ale pouze o atrapu střelné zbraně na kuličky. Přesto soud tyto skutečnosti zmínil jako skutečnost přitěžující. Pracovnice pošty podle názoru stěžovatele navíc zjevně neutrpěla znatelnější újmu - nebyla zraněna a z provedeného dokazování nevyplývá, že by kromě pochopitelného leknutí utrpěla větší psychický otřes, o čemž svědčí i racionální a okolnostem přiměřené její chování po činu, kdy byla bez větších problémů schopna popsat dění na ulici. Způsobená škoda pak byla poškozenému podniku nahrazena, neboť mu byly veškeré u stěžovatele zajištěné peníze vráceny. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele také nepřiléhavě argumentuje tvrzením, že jednání stěžovatele nebylo nahodilé, ale plánované a bylo motivováno snahou získat větší částku peněz. Tyto rysy nese ale z podstaty věci převážná většina trestných činů kvalifikovaných jako loupež podle § 234 odst. 1 tr. z. Z obecných pravidel vyměřování trestů navíc vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znak podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu § 41 odst. 1 tr. z. Podle stěžovatele se zde uplatní analogicky zákaz dvojího přičítání, vyslovený v ustanovení § 31 odst. 3 tr. z. K předchozímu odsouzení bylo přihlédnuto dvakrát, tj. když byl charakterizován jako zvlášť nebezpečný recidivista a při úvaze o výši trestu. 3. K posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, což se v jeho případě nestalo - nebyl vypracován jediný znalecký posudek z oboru psychologie či psychiatrie. Soud prvního stupně při úvaze o výši trestu a úvaze o použití ustanovení § 42 odst. 1 tr. z. používá v neprospěch stěžovatele argument, že je stěžovatel bez zaměstnání a nemá žádný legální zdroj příjmů. Okres Svitavy však dlouhodobě vykazuje největší nezaměstnanost v kraji a sehnat práci je v dnešní době velmi těžké. Stěžovatel byl tedy v situaci, na kterou trestní zákon pamatuje ve smyslu § 33 písm. e) tr. z. jako na okolnost polehčující. Pro hodnocení stěžovatelova jednání stupněm mimořádně vysoké společenské nebezpečnosti nebyly v jeho případě splněny zákonné předpoklady. Nelze nalézt dostatečně racionální důvod proč by opakované páchání trestných činů mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou, v takových případech podle názoru stěžovatele postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci nezvýšené trestní sazby. Stěžovatel má za to, že v posuzovaném případě základní trestní sazba umožňuje uložit přiměřený a spravedlivý trest, aniž by bylo třeba ukládat trest v horní polovině zvýšené trestní sazby podle ustanovení § 42 tr. z. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů stran jimi shledaného znaku zvlášť nebezpečné recidivy je pouze formální a obecné soudy nedostály zákonným nárokům na odůvodnění svých rozhodnutí. Hodnocení stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. z., aniž by byly pro takové posouzení naplněny materiální podmínky, představuje tak podle stěžovatele svévolnou aplikaci právních norem. S ohledem na shora uvedené proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 3 T 19/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce. 5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že podstatou námitek je otázka materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. z. Touto otázkou se Nejvyšší soud zevrubně zabýval v napadeném usnesení ze dne 21. 10. 2009, jímž rozhodl o stěžovatelově dovolání. Odkazuje proto na odůvodnění tohoto jeho usnesení s tím, že nad jeho rámec nemá co dodat. Pokud jde o uložený trest, který svou výměrou spadá do rámce zákonné trestní sazby, rozhodně nejde o porušení ústavního principu proporcionality, třebaže je to trest spíše přísný. V závěru vyjádření Nejvyšší soud navrhuje zamítnutí, popř. odmítnutí ústavní stížnosti. 6. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že v trestním řízení proti stěžovateli bylo postupováno plně v souladu se zákonem, ústavně zaručená práva obžalovaného byla respektována a k jejich porušení nedošlo. Dokazování proběhlo v rozsahu dostatečném pro objasnění stíhaného skutku, důkazy byly hodnoceny objektivně a meritorní rozhodnutí je jimi podloženo. Uložený trest včetně použití § 42 odst. 1 tr. z. a § 39a odst. 2 písm. d) tr. z. odpovídá všem zákonným hlediskům. Krajský soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů I. i II. stupně, v nichž je důkazní situace rozebrána, přičemž správnost tam uvedených závěrů je potvrzena rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání odsouzeného. Z uvedených důvodů Krajský soud v Praze navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 7. Okresní soud v Nymburce ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 26. 2. 2009, jehož argumentace byla podpořena jak rozhodnutím soudu II. stupně, tak v rámci dovolacího řízení i Nejvyšším soudem. Expresívní argumentace ústavní stížnosti odmítající hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 42 odst. 1 tr. z. podrobně specifikované obecnými soudy jako "formální, frázovité citování zákona", je lichá a nemá oporu v provedených důkazech. Irelevantní je pak tvrzení, že odsouzený neužil ke spáchání trestné činnosti střelnou zbraň, ale že se ve skutečnosti jednalo "o atrapu na kuličky". V tomto smyslu odkazuje okresní soud na ustanovení § 89 odst. 5 tr. z., kdy zbraní v širším smyslu slova se rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu (ať ve formě fyzického násilí či psychického nátlaku) důraznějším, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného, což z ustanovení § 234 odst. 1 tr.