IV.ÚS 3252/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3252/12 ze dne 20. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky C.A.T. GROUP, s. r. o., se sídlem Karlínské náměstí 3/170, 186 00 Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, AK Sokolovská 22, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 54 Co 92/2012-111 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její věci pro porušení jejího práva na náhradu škody zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále žádá zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, z důvodu porušení principu rovnosti, a to v případě, nebude-li možno napadené zákonné ustanovení ústavně konformně vyložit. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2012 č. j. 54 Co 92/2012-111 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2011 č. j. 14 C 42/2011-78, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého je stěžovatelčin nárok podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. promlčen v šestiměsíční promlčecí době. Ztotožnil se rovněž s jeho závěrem, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. není diskriminační k různým skupinám poškozených, neboť odlišné promlčecí lhůty jsou stanoveny i v jiných právních předpisech. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil její námitku rozporu ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s článkem 1, článkem 3 a článkem 36 odst. 3 Listiny. Vycházejíc z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 vyjadřuje přesvědčení, že napadené zákonné ustanovení vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, jimž byla způsobena škoda při výkonu veřejné moci. Nelze totiž nalézt žádný relevantní důvod pro odchylnou právní úpravu promlčení v jednotlivých případech, jestliže obecná úprava promlčení v ustanovení § 32 odst. 1 citovaného zákona stanoví dobu tříletou, která odpovídá obdobným nárokům občanskoprávní povahy. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod ke zrušení rozsudku městského soudu spatřuje v tom, že bylo v její věci a k jejímu neprospěchu aplikováno. Soulad citovaného zákonného ustanovení s Ústavním pořádkem Ústavní soud již přezkoumával v řízení ukončeném usnesením IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012 (dostupné, stejně jako usnesení dále citovaná, na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů tehdy učiněných nemá důvodů se - jak je z dále uvedeného patrno - ani nyní odchýlit. Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody způsobené státem je třeba hledat nejen v článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu, jenž musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19.]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již ze zmiňovaných ustanovení Listiny plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení a automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012]. Výše uvedené důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012], jsou plně použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty. K tomu se patří doplnit, že smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; č. 30/1998 Sb.)]. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)]. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti [srov. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.)]. Za konkrétní okolnosti s ohledem na svou dosavadní judikaturu Ústavní soud označil nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévoli zákonodárce při stanovení lhůty, jíž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů. Je-li ústavní konformita lhůty posuzována z hlediska rovnosti, je třeba předeslat, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)]. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, některého z politických práv podle článku 17 a násl. Listiny apod. [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.)]. Ústavně neakceptovatelnou nerovnost shledal Ústavní so