IV.ÚS 3257/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3257/24 ze dne 8. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Zuzanou Schneider Valentovou, advokátkou, sídlem Bezručova 153/9, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2024 č. j. 14 Co 187/2024-933 a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. května 2024 č. j. 6 Nc 13130/2021-837, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a H. P. a nezletilé P. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") vede řízení o svěření nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "dcera") do péče matky a úpravě styku stěžovatele s dcerou. V jeho průběhu napadeným usnesením okresní soud zamítl stěžovatelův návrh na změnu kolizního opatrovníka (I. výrok), rozhodl, že konkretizovaná znalkyně není vyloučena z podání znaleckého posudku (II. výrok) a uložil stěžovateli za nedostavení se na vyšetření ke znalkyni (které se mělo konat dne 9. 4. 2024) pořádkovou pokutu 10 000 Kč (III. výrok) a za nedostavení se na vyšetření (které se mělo konat dne 14. 5. 2024) pořádkovou pokutu 15 000 Kč (IV. výrok). Pořádkové pokuty uložil stěžovateli s odůvodněním, že jeho chování je jednoznačně obstrukční, předvolání na vyšetření je v režii znalkyně a z jejích předvolání bylo zřejmé, kdy a kam se má stěžovatel dostavit. Lhůta předvídaná § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), se na předvolání ke znalci nevztahuje. 3. Proti III. a IV. výroku usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které podle Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") nebylo důvodné, a proto napadeným usnesením krajský soud oba výroky usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění popsal četné pokusy znalkyně, kterými stěžovatele vyzývala, aby se dostavil na vyšetření, a podrobně se věnoval způsobu, jakým byl stěžovatel informován o opakovaných termínech vyšetření plánovaných na 9. 4. 2024 a 14. 5. 2024, o nichž byl informován jak znalkyní, tak soudem i jeho advokátkou. Dále krajský soud reagoval na stěžovatelovy námitky, že přípis soudu o konání vyšetření na 9. 4. 2024 našel pohozený před svým domem, i na jeho polemiku o tom, v jaké lhůtě má být takové předvolání účastníkovi řízení zasláno před konáním samotného vyšetření, a zrekapituloval postup právní zástupkyně stěžovatele, která ho o konání vyšetření s několikadenním předstihem informovala. Stěžovatel se na tyto termíny vyšetření nedostavil a omluvil se, resp. namítal, že nejsou dány podmínky pro vyšetření, příp. tvrdil, že se na vyšetření dostavil, ale znalkyně nebyla přítomna, byť na ni několik desítek minut čekal. Na základě těchto zjištění krajský soud konstatoval, že stěžovatel ztěžuje řízení ve věci péče o dceru obstrukcemi, čímž oddaluje meritorní rozhodnutí. Činí tak přesto, že zákon výslovně zdůrazňuje nutnost rozhodovat v těchto typech sporů s maximálním urychlením, o to závažnější jsou stěžovatelem způsobované obstrukce. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nejprve namítá, že krajský soud při rozhodování o jeho odvolání zjevně neměl k dispozici kompletní spisový materiál, který není pevně svázán. Odkazuje na úřední záznam založený ve spise na č. l. 903, z něhož má vyplývat, že některé listiny byly založeny do spisu až poté, co příslušná vedoucí kanceláře ukončila svoji řádnou dovolenou na zotavenou, kterou čerpala od 21. 6. 2024 do 8. 7. 2024. Z tohoto stěžovatel usuzuje na neúplnost spisového materiálu a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 445/04 (N 208/39 SbNU 209). Stěžovatel dále upozorňuje, že mu obě pořádkové pokuty byly uloženy najednou, tedy nikoliv tak, aby mu druhá pokuta byla uložena poté, co první pokuta nevedla k nápravě. Zároveň se okresní soud nevypořádal s jejich přiměřeností. Této otázce se věnoval až krajský soud, ovšem i jeho odůvodnění stěžovatel nepovažuje za dostatečné. V této souvislosti zpochybňuje závěry krajského soudu týkající se stěžovatelovy finanční situace a zdůrazňuje, že jeho hrubý měsíční příjem, byť je jediným jednatelem a společníkem obchodní korporace, činí 18 900 Kč s tím, že mu prozatím bylo stanoveno výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že se ze všech termínů navrhovaných znalkyní řádně omluvil. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zpochybňuje nestrannost a nezaujatost člena senátu krajského soudu JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., jakož i celého krajského soudu. Pochybnosti o nestrannosti a nezaujatosti uvedeného soudce dovozuje stěžovatel z pasáže odůvodnění rozhodnutí, kde soud zmiňuje právě okolnost, že stěžovatel, ať už jako fyzická osoba nebo jako jednatel jím ovládané právnické osoby, vede řadu soudních sporů, ze kterých se na poslední chvíli omlouvá. Zdržování řízení je tak podle soudu stěžovatelovou taktikou. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že pořádkovou pokutu by nedostala jiná osoba, pokud by se chovala stejně jako stěžovatel. Jestliže řízení dostatečně nepokračuje, pak to bylo dílem zdravotní indispozicí znalkyně, jakož i tím, že nebyla schopna stěžovatele ke znaleckému vyšetření řádně předvolat. Zaujatost stěžovatel dovozuje také u samotné znalkyně, která soudu měla sdělit, že stěžovatele nemůže vyšetřit, ale s ohledem na e-mailovou komunikaci se stěžovatelem, kterou měla k dispozici, by nedoporučila rozšiřovat kontakt stěžovatele s dcerou; stěžovatel je konfliktní osobou a dcera se u něj necítí dobře. Pokud k vyšetření stěžovatele nedojde, vypracuje své stanovisko na základě forenzních pravidel a posoudí situaci na základě vyšetření vedlejších účastnic a obsahové analýzy roční korespondence se stěžovatelem. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém přesvědčení, že i pro předvolání ke znalci by měl být použit subsidiárně § 115 odst. 2 o. s. ř. a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2586/2022. Dále poukazuje na lhůty stanovené ve správním řízení, pokud by se znalec považoval za správní orgán. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že předvolání znalkyně nemají potřebnou formu a znalkyně s ním komunikuje přes jeho pracovní mail, který ji ovšem ke komunikaci nedal a nemá povinnost jej kontrolovat. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že si přeje, aby byl vyšetřován za stejných podmínek jako obě vedlejší účastnice. Podle stěžovatele nebylo v některých předvoláních na vyšetření dostatečně specifikováno, kde se má vyšetření konat a stěžovatel nemá povinnost ordinaci znalkyně v areálu nemocnice hledat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), vyjma části, v níž stěžovatel napadá I. a II. výrok usnesení okresního soudu, neboť proti těmto výrokům nepodal odvolání. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K tako