IV.ÚS 3258/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3258/22 ze dne 20. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Milana Hory, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, sídlem Střelecká 437/4, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 20 Cdo 1596/2022-257 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. ledna 2022 č. j. 5 Co 1256/2021-206, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ing. Martina Valového, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se v řízení před soudy domáhal určení, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky s podílem každý jedné ideální poloviny blíže specifikovaných nemovitostí, a dále nahrazení projevu vůle, jehož podstatou by bylo uzavření kupní smlouvy k nemovitostem. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem č. j. 19 Co 1166/2017-411 ze dne 26. 3. 2019 žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení 801 000 Kč. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 2658/2019-449 ze dne 17. 12. 2019 odmítl. Následně stěžovatel proti těmto rozhodnutím podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 790/20 ze dne 31. 3. 2020 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. 3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále také "okresní soud") dne 27. 5. 2019 nařídil exekuci vykonatelného rozsudku krajského soudu č. j. 19 Co 1166/2017-411 a stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce z důvodu započtení. Okresní soud usnesením č. j. 48 EXE 1114/2019-166 ze dne 2. 7. 2021 exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Podle okresního soudu sice k započtení dojít nemohlo, nicméně pravomocně přiznané plnění shledal rozporným s dobrými mravy. Podle okresního soudu se stěžovatel ocitl v situaci, kdy povinnému zaplatil 3 650 000 Kč za nemovitost, nicméně nezískal ani nemovitost, ani mu nebyly peníze vráceny, naopak musí platit 801 000 Kč na nákladech řízení. To je podle okresního soudu v rozporu s dobrými mravy a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. 4. Krajský soud posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá. Podle krajského soudu nelze uzavřít, že by oprávněný (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) postupoval v rozporu s dobrými mravy a principy spravedlnosti, jestliže vymáhá přiznané náklady z nalézacího řízení v situaci, kdy stěžovatel podával nedůvodné žaloby, které nemohly vést k navrácení kupní ceny. Stěžovatel mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení v době, kdy nárok ještě nebyl promlčen, místo toho však podal žalobu na nahrazení projevu vůle, která byla zamítnuta. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud shledal přípustným pro řešení otázky, zda exekuce pro pohledávku přiznanou nalézacími soudy na nákladech řízení účastníkovi nalézacího řízení je v rozporu s dobrými mravy a dochází ke kolizi se základními principy demokratického právního řádu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením pak dovolání zamítl. Po podrobné rekapitulaci dosavadních sporů mezi účastníky Nejvyšší soud konstatoval, že již nalézací soud o vymáhané pohledávce rozhodoval v kontextu rozsáhlých skutkových zjištění, aniž shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle § 150 občanského soudního řádu. Tvrzenou nespravedlnost nelze při hlubším zkoumání spletitých skutkových okolností považovat za natolik zjevnou, či dokonce kolidující se základními principy demokratického právního řádu. Postup podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu neslouží k nápravě nežádoucích důsledků volby strategie k prosazování vlastních zájmů a stěžovatel měl možnost včas a efektivně bránit svá práva, přičemž aktivně využíval právního poradenství. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně aplikovaly hmotné a procesní právo a zcela ignorovaly judikaturu Ústavního soudu týkající se zastavení exekuce a ochrany před jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy apod. Okresní soud přitom vyšel ve svém rozhodnutí z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 ze dne 11. 5. 2021, jehož závěry jsou podle stěžovatele aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc. Nejvyšší soud navíc podle stěžovatele pominul i vlastní judikaturu, konkrétně usnesení sp. zn. 20 Cdo 644/2021 ze dne 1. 6. 2021. Stěžovatel upozorňuje, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu jsou soudy povinny zastavit výkon rozhodnutí, vedl-li by ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu s principy právního státu, přičemž Ústavní soud v této souvislosti akcentuje otázku dobrých mravů. 7. Dále stěžovatel popisuje okolnosti řešené v nalézacím řízení, z nichž dovozuje nemravnost vymáhání nákladů řízení, a upozorňuje, že vedlejší účastník ani nepopírá, že si částku uhrazenou stěžovatelem ponechal, aniž by se stěžovatel stal vlastníkem nemovitostí. Přiznané náklady navíc byly určeny podle advokátního tarifu, a nejde tak o částku, kterou by vedlejší účastník za právní zastupování skutečně zaplatil. Stěžovatel přitom nesouhlasí, že by zvolil nesprávnou strategii při uplatňování svých práv, navíc otázka jeho strategie není z hlediska rozhodnutí o zastavení exekuce podstatná. 8. Stěžovatel je přesvědčen, že nápravy dlouhodobého a zásadního porušení jeho ústavně zaručených práv nelze dosáhnout jiným způsobem než zrušením napadených rozhodnutí. Stěžovatel se vůči vedlejšímu účastníkovi domáhal i vrácení kupní ceny a vydání bezdůvodného obohacení, jeho žaloba ale byla zamítnuta. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je řádně právně zastoupen, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. 11. V posuzované věci se stěžovatel domáhal zastavení vůči němu vedené exekuce zjednodušeně řečeno s argumentem, že je nemravné po něm předmětnou částku požadovat. Daná částka přitom byla přiznána pravomocným soudním rozhodnutím. Ačkoli Ústavní soud v minulosti připustil, že i v těchto případech může být namístě zastavení exekuce, ocitl-li by se výkon rozhodnutí v rozporu s principy právního státu, resp. představoval by zjevnou nespravedlnost, jde o postup, který musí být naprosto výjimečný. 12. Nelze totiž opomíjet, že i samotná závaznost a vymahatelnost pravomocných soudních rozhodnutí představuje jeden z atributů právního státu. Možnost vydat konečné a závazné rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, zároveň patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu k základním atributům pojmu soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudní řízení musí jednou skončit a spory musejí být v přiměřené lhůtě a s konečnou platností vyřešeny, aniž by se donekonečna přezkoumávalo již přezkoumané. V souladu s tím Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 111/96 ze dne 25. 6. 1997 konstatoval, že nerespektování překážky věci pravomocně rozhodnuté je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Podobně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 Ústavní soud uvedl, že každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Tomu odpovídá i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015, podle kterého se již v exekučním řízení soud nezabývá např. námitkami, že exekučním titulem uložená povinnost představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy proběhl v řízení nalézacím, a není proto nutné jej opakovat v řízení vykonávacím (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1486/20 ze dne 27. 4. 2021, podle kterého z exekuce nelze činit další nalézací řízení, v němž má soud zkoumat do podrobností, co ve