IV.ÚS 3262/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3262/22 ze dne 6. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. N., zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2022 č. j. 54 Co 355/2022-4096 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. září 2022 č. j. 32 P 17/2019-4070, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a V. M. a nezletilého M. V. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností (doručenou dne 28. 11. 2022) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 8 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení "jakož i dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující, pokud se týkají trvání PO". 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") je vedeno řízení o návrhu vedlejšího účastníka (dále jen "otec") na svěření nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do jeho výlučné péče a o návrhu stěžovatelky (dále jen "matka") na svěření nezletilého do její výlučné péče, včetně určení styku nezletilého s otcem. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 8. 2. 2018 č. j. 33 Nc 2/2016-1314 byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů s frekvencí střídání po jednom týdnu. V probíhajícím řízení obvodní soud usnesením ze dne 3. 3. 2022 č. j. 32 P 17/2019-3393 nařídil předběžné opatření, kterým zatímně svěřil nezletilého do péče otce a styk nezletilého s matkou upravil asistovanou formou po dobu jedné hodiny týdně. Dalším usnesením obvodní soud toto předběžné opatření prodloužil a napadeným usnesením ho znovu prodloužil do 8. 12. 2022. Proti tomuto usnesení podala matka odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že není důvodné, byť shledal, že je na místě dobu asistovaného kontaktu prodloužit. Proto napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu v rozsahu asistovaného styku matky s nezletilým, jinak ho potvrdil (I. výrok), upravil styk ve dvou konkrétních týdnech (II. výrok) a rodičům uložil povinnosti k řádnému zajištění styku (III. až VI. výrok). V odůvodnění městský soud zrekapituloval podmínky pro prodloužení předběžného opatření podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), připomenul, že předběžné opatření bylo nařízeno proto, že chováním a jednáním matky byl nezletilý ohrožen ve zdravém vývoji, a konstatoval, že obava z ohrožení jeho zdravého vývoje nadále trvá. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka, s vědomím zdrženlivého přístupu Ústavního soudu a podmínek k přezkumu souladu předběžného opatření s ústavním pořádkem, tvrdí, že v současné době již není dán žádný natolik závažný důvod (a ještě prokázaný), aby odůvodnil změnu péče z výlučné péče matky na výlučnou péči otce. Zprávami o průběhu asistovaného styku dokládá její bezproblémový styk s nezletilým a jeho přání být s ní. Namítá, že dlouho trvající a několikrát prodloužené předběžné opatření svým významem fakticky nahrazuje rozhodnutí ve věci samé. 4. Podle stěžovatelky se soudy dopustily svévole, mimo jiné v "aplikaci a interpretaci" § 460 odst. 1 z. ř. s., podtrhnuté nedostatečným odůvodněním, které údajně soudy přiznávají, avšak nijak nenapravují. 5. Podle názoru stěžovatelky by městský soud neměl tříštit při odůvodňování svých rozhodnutí síly na to, aby ji dehonestoval, ale měl by své snahy napřít na zachování standardů materiálního právního státu v podobě kvalitního odůvodňování svých rozhodnutí. Skutečnost, že upozorní nadřízené soudce na nestandardní postupy jejich podřízených - soudců, kteří rozhodují její věc - by neměla vést k tomu, že si na ni budou soudci vylévat zášť. Podává-li vůči soudcům stížnost na jejich práci, nečiní tak z důvodů osobní antipatie, nýbrž z důvodu snahy o kultivaci poměrů v justici, na kterou podle ní pouze vnitřní mechanismy soudních institucí nemusí vždy stačit. 6. V další části stěžovatelka poukazuje na to, že orgánem zabezpečujícím asistovaný styk mezi ní a nezletilým je obchodní společnost, která poskytuje své služby jen úplatně. Proto je postavena do situace, kdy buď této obchodní společnosti zaplatí, nebo svého syna neuvidí ani při asistovaném styku. Takový přístup k výkonu základního práva matky a jejího nezletilého dítěte na rodinný život je podle ní nejen za hranou práva, ale i obyčejné lidské slušnosti. 7. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnila stěžovatelka tvrzením, že výkonem napadených rozhodnutí hrozí citová a funkční újma nezletilého v důsledku jeho dlouhodobé násilné separace od matky, která se dosud o něj výlučně starala, včetně odloučení od svého domova, ve kterém nezletilý dosud vyrůstal a žil. Zprávy z asistovaného styku od obchodní společnosti jasně dokumentují její krásný vztah s nezletilým. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady, jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU