IV.ÚS 3262/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3262/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGENCY ADVISER CZ s. r. o., sídlem Francouzská 55/52, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem, sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023 č. j. 24 Cdo 1960/2023-269, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023 č. j. 19 Co 351/2022-222 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. srpna 2022 č. j. 31 C 101/2021-175, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Jaroslava Bouzka, Svatopluka Baďury, Chanain Saichon a Tomáše Hanzlíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 31 C 101/2021 se podává, že první a druhý vedlejší účastník se samostatnými žalobami (podanými u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 101/2021 a 21 C 53/2021 a spojenými ke společnému řízení pod sp. zn. 31 C 101/2021) domáhali určení neexistence závětních dědiců ze závěti zůstavitele Michala Bouzka, zemřelého dne 13. 1. 2019, která byla psaná na počítači, datovaná dnem 4. 12. 2018 a podepsána zůstavitelem za přítomnosti dvou svědků. V závěti zůstavitel povolal jako dědice třetí vedlejší účastnici, stěžovatelku a čtvrtého vedlejšího účastníka (v řízení před obvodním soudem žalovaní). Spornou otázkou mezi účastníky byla pravost listiny a podpisu zůstavitele na listině. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobám vyhověl a určil, že třetí vedlejší účastnice, stěžovatelka a čtvrtý vedlejší účastník nejsou dědici ze závěti ze dne 4. 12. 2018 zůstavitele Michala Bouzka, současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování s ohledem na skutečnosti podrobně popsané v bodu 37 odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že nejde o pravou závěť a pravý podpis zůstavitele. Soud vyslechl osoby, které měly být svědky závěti, a jejich výpovědi hodnotil z podrobně popsaných důvodů jako rozporuplné a nevěrohodné. Vycházel mj. ze znaleckého posudku znalkyně z oboru písmoznalectví (byť jeho závěr nebyl vzhledem k malému rozsahu a nenáročnosti podpisu kategorický) a podpis zůstavitele na závěti vyhodnotil jako padělek, přičemž žalovaným, které tížilo důkazní břemeno, se nepodařilo zpochybněnou pravost závěti vyvrátit, neboť ohledně unesení důkazního břemene zůstali pasivní. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání žalovaných (stěžovatelky a třetího a čtvrtého vedlejšího účastníka) rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že obvodní soud správně dovodil, že důkazní břemeno k prokázání sporné pravosti a pravdivosti závěti nesou žalovaní, kteří zůstali pasivní, a že obvodní soud tak rozhodl na základě dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu, který správně právně posoudil. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Poukázal na svou rozhodovací praxi, která klade důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, pouze tehdy, když výpovědi svědků závěti hodnotí jako věrohodné, a tak na nich založí závěr o skutkovém stavu. Závěr znaleckého posudku o pravosti podpisu zůstavitele na alografní závěti pak může být významným právě tehdy, jsou-li výpovědi svědků závěti nevěrohodné a žalobce tvrdí, že závěť je ve skutečnosti falsum a že osoby deklarované jako svědci závěti jimi ve skutečnosti vůbec nebyly (jejich svědectví jsou smyšlená). V závěrech městského soudu, který (shodně s obvodním soudem) vycházel mj. ze znaleckého posudku, dovolací soud proto nespatřil odchýlení od jeho ustálené rozhodovací praxe. Svědecké výpovědi osob, které se na listinu se závětí podepsaly, podléhají hodnocení důkazů soudem stejně jako ostatní provedené důkazy. Dospěl-li městský soud po komplexním zhodnocení všech provedených důkazů a okolností věci k závěru o nevěrohodnosti svědků závěti a na základě dalších skutkových zjištění nevzal za prokázanou jimi prezentovanou verzi skutkového děje, nelze mu důvodně vytýkat, že by nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obvodní soud bez bližšího odůvodnění rozhodl, že se žalovaným nepodařilo prokázat pravost závěti, ačkoli svědci závěti jednoznačně prokázali, jak ke vzniku závěti došlo. Městský soud podle stěžovatelky pochybil, když nepřistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku, ale spokojil se s výslechem svědků, kteří údajně neměli na výsledku sporu žádný zájem. Ve svém rozsudku pak městský soud vytýkal jednatelce stěžovatelky, že odmítla vypovídat, přestože tuto povinnost neměla. Taktéž obvodní soud se nátlakem snažil donutit jednatelku stěžovatelky k výpovědi. V postupu soudů spatřuje stěžovatelka nerespektování judikatury Ústavního soudu a vyšších soudů obecně, neboť došlo k hrubému nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, tedy k excesu dosahujícímu intenzity libovůle soudního rozhodování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. 8. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem vyžádaného spisu i ústavní stížnosti, ta však neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud sice není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky neústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí neústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí. To však stěžovatelka neučinila. 9. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů, jak je provedl zejména obvodní soud. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. 10. Obvodní soud s ohledem na nikoli kategorický závěr znaleckého posudku o pravosti podpisu zůstavitele (zá