IV.ÚS 3263/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3263/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Saša - Sun s. r. o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2022 č. j. 8 As 145/2022-24, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 6 As 156/2022-20, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2022 č. j. 30 A 41/2022-62 a ze dne 16. června 2022 č. j. 30 A 41/2022-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 8. 2. 2022 č. j. 13917-153/2010-ERU rozhodla o rozkladech stěžovatelky proti usnesení Energetického regulačního úřadu ze dne 11. 6. 2021 č. j. 13917-134/2010-ERU a rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 23. 7. 2021 č. j. 13917-137/2010-ERU a ze dne 12. 8. 2021 č. j. 13917-141/2010-ERU. 3. Řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 5. 2022 č. j. 30 A 41/2022-62 zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka spolu s podanou žalobou nezaplatila soudní poplatek, ani nepožádala soud o osvobození od poplatkové povinnosti. Krajský soud proto stěžovatelku (prostřednictvím jejího zástupce) usnesením ze dne 27. 4. 2022 č. j. 30 A 41/2022-57 vyzval ke splnění poplatkové povinnosti a stanovil jí k tomu lhůtu patnácti dnů od doručení usnesení. Současně ji poučil o procesních následcích nevyhovění výzvě ve stanovené lhůtě. Zástupci stěžovatelky bylo usnesení doručeno dne 2. 5. 2022. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku tak uplynula dne 17. 5. 2022. Dne 25. 5. 2022 soud v účtárně ověřil, že soudní poplatek dosud nebyl uhrazen. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl s podáním žaloby ani ve lhůtě stanovené soudem zaplacen, soud řízení o podané žalobě zastavil podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). 4. Kasační stížnost proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2022 č. j. 8 As 145/2022-24 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelkou požadované "dva pokusy" pro úhradu soudního poplatku jí byly zachovány: první s podáním žaloby [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích] a druhý na výzvu soudu (§ 9 téhož zákona). Kasační námitky stěžovatelky tedy nejsou důvodné a krajský soud řízení o její žalobě správně zastavil. 5. Dále krajský soud usnesením ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 A 41/2022-66 rozhodl, že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení. 6. O kasační stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze ne 14. 9. 2022 č. j. 6 As 156/2022-20, že ji odmítl jako nepřípustnou (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2007 č. j. 9 Afs 45/2007-91 dospěl k závěru, že rozhodování krajských soudů o vrácení soudního poplatku je rozhodováním o nákladech řízení. Kasační stížnost směřující proti usnesení o vrácení soudního poplatku je proto nepřípustná podle § 104 odst. 2 s. ř. s. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že postup správních soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého se stěžovatelce garantuje, aby vždy měla reálně "k dispozici dvě příležitosti, dva ‚pokusy' k uhrazení soudního poplatku". V posuzované věci nebyla tato podmínka splněna, jelikož stěžovatelce nebyla dříve (zejména při podání žaloby) známa spisová značka, a tudíž ani variabilní symbol k zaplacení soudního poplatku. První a jedinou možností tak zůstala výzva podle usnesení krajského soudu ze dne 27. 4. 2022 č. j. 30 A 41/2022-57, když druhá možnost zůstala nenaplněna. Před poskytnutím druhého, "legislativně garantovaného" a ústavně zaručeného pokusu k zaplacení soudního poplatku nemohlo být tudíž dané řízení zastaveno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2022 č. j. 8 As 145/2022-24, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2022 č. j. 6 As 156/2022-20 a usnesení krajského soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 30 A 41/2022-62 přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. K přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 6. 2022 č. j. 30 A 41/2022-66 viz níže (sub 18). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 12. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod již svojí povahou připouští jistá omezení (srov. též čl. 36 odst. 4 Listiny). Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k porušení samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě. 13. V posuzované věci jde o stanovení soudcovské l