IV.ÚS 3270/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3270/24 ze dne 25. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti XEVOS Solutions, s. r. o., sídlem 28. října 1584/281, Ostrava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem., advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2024 č. j. 3 Afs 74/2023-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že Nejvyšší správní soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, do práva na přístup k soudu, jakož i do práva na soudní přezkum. 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že po daňové kontrole správce daně neuznal stěžovatelce nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období prosinec 2016 a leden 2017, který v těchto obdobích uplatnila na základě přijatých daňových dokladů od dvou obchodních společností za dodávku mobilních telefonů. Tito dodavatelé nedoložili a neprokázali splnění zákonných podmínek pro uplatnění odpočtu, přestali se správcem daně komunikovat, který jim proto doměřil daň za tato zdaňovací období pro nesplnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na přiznání odpočtu daně. Správce daně na základě zjištěných skutečností vyhodnotil, že se stěžovatelka účastnila podvodného řetězce, přičemž o své účasti na daňovém podvodu ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie vědět mohla a měla a na základě toho vydal platební výměr, kterým za zdaňovací období prosinec 2016 vyměřil DPH a platební výměr za zdaňovací období leden 2017, kterým snížil nadměrný odpočet. Stěžovatelka podala proti oběma platebním výměrům odvolání, které vedlejší účastník zamítl. 3. Stěžovatelka napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobou, v níž namítala, že vedlejší účastník neprokázal existenci daňového podvodu, v čem podvod spočíval, ani existenci objektivních okolností dokládajících její vědomost o účasti na daňovém podvodu. Mimo jiné nesouhlasila s tím, že jí daňové orgány činí odpovědnou za to, že její dodavatelé v jiných daňových řízeních neprokázali, že jim zboží bylo dodáno. Krajský soud žalobu zamítl, protože se ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka v tom, že došlo ke spáchání daňového podvodu, přičemž podvodné jednání spočívalo v tom, že správce daně doměřil dodavatelům stěžovatelky, kteří vystupovali na pozici missing trader, pro nesplnění hmotněprávních podmínek daň, kterou však neuhradili. Daňové orgány zároveň v řetězcích identifikovaly množství nestandardních okolností, které svědčí o neodvedení daně z důvodu podvodného jednání. Krajský soud rovněž potvrdil existenci objektivních okolností prokazujících, že stěžovatelka o účasti na daňovém podvodu věděla, nebo vědět měla a mohla a vyhodnotil, že stěžovatelka nepředložila žádné důkazy, které by byly způsobilé prokázat její obezřetnost a dobrou víru v obchodování s těmito dodavateli. 4. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností, ve kterém krajskému soudu vytýkala, že své právní závěry v rozsudku nijak neodůvodnil a nekriticky se ztotožnil s posouzením daňových orgánů. Namítala také, že daňovou neutralitu fakticky porušil správce daně tím, že v daňovém řízení dodavatelům stěžovatelky doměřil daň odlišně od jejich daňového tvrzení. Tím podle stěžovatelky došlo k rozpadu řetězců. Měla také za to, že daňové orgány neprokázaly existenci daňového podvodu a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi narušením neutrality daně a odpočtem, který si stěžovatelka nárokovala. Stěžovatelka nemá nést za daňový podvod odpovědnost, neboť ačkoli její dodavatelé uskutečnění dodávky od svých dodavatelů neprokázali, ona prokázala, že zboží obdržela. Nadto nemohla nijak ovlivnit, zda její dodavatelé provedení obchodu prokáží, ani zda uhradí daň, kterou jim správce daně doměřil. Podle stěžovatelky daňové orgány neprokázaly její nevědomou nedbalost ohledně narušení neutrality daně, směšují a zaměňují prokázání neutrality daně a prokázání existence tzv. objektivních okolností. Závěrem kasační stížnosti poukázala na případ, kdy Generální finanční ředitelství nakoupilo v roce 2015 mobilní telefony za 1,9 milionu Kč od obchodní společnosti 2P Commercial Agency, s. r. o., ačkoli tato společnost byla podezřelá z karuselových podvodů. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že není vadou, pokud soud v odůvodnění svého rozhodnutí, osvojí-li si hodnocení skutkového a právního stavu věci, odkáže pro stručnost na jednotlivé části odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Připustil stručnost odůvodnění právního posouzení krajským soudem, což je odrazem obsáhlého vypořádání věci vedlejším účastníkem a relativně krátké a obecné žaloby, v níž stěžovatelka nijak relevantně a přesvědčivě nerozporovala závěry daňových orgánů. Nejvyšší správní soud nesouhlasil s tím, že by porušení daňové neutrality bylo důsledkem postupu správce daně, vzhledem k tomu, že to byli dodavatelé stěžovatelky, kteří neprokázali oprávněnost nároku na odpočet daně ze zdanitelných plnění deklarovaných na vstupu, tj. původci porušení daňové neutrality jsou dodavatelé stěžovatelky, které v řetězci správce daně identifikoval. Tvrdí-li stěžovatelka, že nemá nést odpovědnost za daňový podvod, neboť na rozdíl od svých dodavatelů přijetí plnění prokázala, Nejvyšší správní soud připomenul, že odpovědnost stěžovatelky pramení z její vědomosti, že se pořízením daného zboží účastnila plnění zasaženého únikem na DPH. Námitku stěžovatelky o tom, že nemohla ovlivnit, zda její dodavatelé uskutečnění sporných obchodů prokáží, ani zda uhradí doměřenou daň, posoudil Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), jelikož tuto námitku mohla stěžovatelka uplatnit již v řízení před krajským soudem. Obdobně přistoupil Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelky o tom, že nemohla vědět o nestandardních okolnostech obchodů mezi jejími dodavateli a jejich dodavateli a daňové orgány neprokázaly její nevědomou nedbalost. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadaného rozsudku věnoval posouzení jejích kasačních námitek, přičemž některé námitky posoudil po věcné stránce, zatímco jiné označil za nepřípustné pro jejich neuplatnění v žalobě a jejich přezkumu se po věcné stránce nevěnoval. Ze strohého odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přípustnosti kasačních námitek ryze formalisticky a jejich nepřípustnost posoudil zjevně pouze podle slovní formulace, aniž by se věnoval jejich obsahovému propojení s žalobními body. 6. Posouzení přípustnosti námitek Nejvyšším správním soudem nelze podle stěžovatelky postavit na pouhém konstatování o jejich neuplatnění v předcházející žalobě. I konstatování nepřípustnosti kasačních námitek je proto potřeba založit na odůvodnění, které obstojí z hlediska přezkoumatelnosti jakožto jedné ze složek práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozsudku není patrné, jaké konkrétní námitky, resp. argumentaci, považuje Nejvyšší správní soud za nepřípustnou. Odůvodnění nepřípustnosti kasačních námitek tím, že nebyly uvedeny v žalobě, nemůže obstát, neboť tím není dostatečně zohledněna a zdůvodněna absence obsahové, nikoliv formální, provázanosti žalobních a kasačních námitek. Stěžovatelka také uvádí, že Nejvyšší správní soud se blíže nevyjádřil k argumentaci stěžovatelky o tom, že její námitky mají základ v žalobních bodech a ve kterých konkrétních částech žaloby je položen argumentační základ jejích námitek. 7. Stěžovatelka je přesvědčena, že veškerá její argumentace je přípustným rozhojněním žalobních bodů, je dána jejich obsahová provázanost a námitka o nemožnosti stěžovatelky ovlivnit jednání jejich dodavatelů je v žalobě stěžovatelky uvedena dokonce výslovně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, nebo