IV.ÚS 3271/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3271/18 ze dne 24. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem, sídlem Tyršova 521, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2018 č. j. 4 Tdo 365/2018-56, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2017 sp. zn. 6 To 43/2017 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2017 č. j. 2 T 7/2017-622, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovateli byl tímto rozsudkem uložen trest odnětí svobody v délce 5 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností na dobu pěti let. Krajský soud stěžovateli zároveň uložil podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost zaplatit poškozenému J. H. na náhradě škody částku ve výši 488 000 Kč. 3. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele opět uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli byl znova uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností na dobu pěti let. Vrchní soud tímto rozsudkem zároveň zčásti vrátil věc státnímu zástupci k došetření podle § 260 trestního řádu. 4. Stěžovatel proti rozsudku vrchního soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který je jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem vrchního soudu došlo k porušení jeho práva na nutnou obhajobu, neboť v době konání veřejného zasedání dne 11. 9. 2017 neměl ustanoveného obhájce, ačkoliv ho vzhledem k existenci důvodu nutné obhajoby mít měl. Stěžovatel své původní obhájkyni dne 8. 9. 2017 plnou moc vypověděl, o čemž obhájkyně odvolací soud informovala v den konání veřejného zasedání. Obhájkyně však byla předsedkyní senátu poučena, že předmětná výpověď plné moci je neúčinná a že obhájkyně je povinna stěžovatele dále zastupovat, a to až do doby než bude stěžovatel mít zajištěného jiného obhájce s odkazem na § 37 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel se domnívá, že tento postup odvolacího soudu je nezákonný a ve svém důsledku i protiústavní, neboť zakládá porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Stěžovatel zastává názor, že povinností vrchního soudu bylo odročit veřejné zasedání do té doby, než by si stěžovatel zajistil jiného obhájce, anebo měl odvolací soud stěžovateli neprodleně nového obhájce zajistit sám. 6. Stěžovatel dále uvádí, že odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, čímž došlo k porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Veřejné zasedání konané dne 11. 9. 2017 totiž proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, a to i přesto, že stěžovatel byl vrchním soudem k tomuto jednání předvolán a dne 8. 9. 2017 se řádně omluvil a požádal o odročení veřejného zasedání. Stěžovatel uvádí, že ho před konáním veřejného zasedání postihla žaludeční kolika, což však vrchní soud odmítl akceptovat a stěžovatelovu omluvu z veřejného zasedání vyhodnotil jako ryze účelovou. Stěžovatel nadto dodává, že vrchní soud neměl v den konání veřejného zasedání ani řádně vykázáno doručení předvolání stěžovateli, a tudíž ani z toho hlediska nebyly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání. 7. Další okruh námitek stěžovatele směřuje k otázkám hmotněprávního posouzení žalovaného jednání. Stěžovatel se domnívá, že nedošlo v případě žalovaných skutků k dostatečnému prokázání jednak objektivní stránky trestného činu a jednak nebyly naplněny ani znaky subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel taktéž namítá nesprávné vyčíslení výše škody, čímž došlo k chybné právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, neboť chybí naplnění znaku škody velkého rozsahu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek krajského soudu, který zrušil vrchní soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán eventuálně tento rozsudek krajského soudu zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Stěžovatel v rámci své první uplatněné námitky zpochybňuje postup vrchního soudu, neboť ten údajně porušil právo stěžovatele na nutnou obhajobu, jelikož v době konání veřejného zasedání dne 11. 9. 2017 stěžovatel neměl ustanoveného obhájce, ačkoliv ho vzhledem k existenci důvodu nutné obhajoby mít měl. S touto námitkou je propojena i druhá námitka stěžovatele, neboť dne 11. 9. 2017 se stěžovatel veřejného zasedání nezúčastnil z důvodu údajné náhlé zdravotní indispozice, přičemž vrchní soud jednal bez jeho přítomnosti, a to za účasti obhájkyně stěžovatele, která však již měla vypovězenou plnou moc. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v daném kontextu jsou obě tyto námitky zjevně neopodstatněné. Vrchní soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že procesní kroky, které stěžovatel činil krátce před konáním veřejného zasedání, byly ryze účelové a směřovaly k odročení věci, a tedy k oddálení vynesení rozhodnutí ve věci. Namítaný postup vrchního soudu, který nejprve odmítl akceptovat omluvu stěžovatele z nařízeného veřejného zasedání a následně konstatoval již v rámci veřejného zasedání neúčinnost vypovězení plné moci vůči obhájkyni stěžovatele, podrobně přezkoumal i dovolací soud, který shledal, že postup vrchního soudu je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Z napadených rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel byl původně předsedkyní senátu k veřejnému zasedání předvolán, z čehož lze dovodit skutečnost, že veřejné zasedání bylo nutné provést za účasti obžalovaného. Stěžovatel předvolání převzal, což vyplynulo z výslechu zaměstnance České pošty, s. p. byť doručenka se do dne konání veřejného zasedání vrchnímu soudu nevrátila. Z této skutečnosti tedy vyplývá, oproti tomu, co namítá stěžovatel, že vrchní soud měl v den konání veřejného zasedání doručení předvolání s