IV.ÚS 3275/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3275/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2022 sp. zn. 9 To 46/2022 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2022 č. j. 40 T 7/2020-6744, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a oběma napadenými rozhodnutími k porušení správa na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které je mu zaručeno Listinou, jakož i čl. 5 odst. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem městského soudu ze dne 14. 5. 2021 č. j. 40 T 7/2020-6259, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 11. 2021 sp. zn. 9 To 49/2901, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 aliena první a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání šest a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 11. 2021. 3. Dne 28. 3. 2022 podal stěžovatel žádost o započtení vazby v délce od 15. 10. 2019 do 10. 11. 2020 ve věci sp. zn. 56 T 9/2020 do výkonu trestu odnětí svobody v předmětné věci. Městský soud napadeným usnesením podle § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatele o zápočet vazby zamítl. Podle městského soudu stěžovatelovo vzetí do vazby ve věci pod sp. zn. 56 T 9/2020 nemělo žádnou spojitost s věcí pod sp. zn. 40 T 7/2020; jde o dvě různá trestní řízení. Vazba byla důvodná a skutečnost, že proti stěžovateli bylo souběžně vedeno další trestní řízení, ve kterém mu hrozí vysoký trest, nebyla významná. O skutku, pro který byl stěžovatel od 15. 10. 2019 do 10. 11. 2020 vzat do vazby, zatím nebylo pravomocně rozhodnuto; bude-li pravomocně odsouzen ve věci sp. zn. 56 T 9/2020, nic nebrání tomu, aby byla vazba započítána. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl shledav, že není důvodná. V odůvodnění zdůraznil, že vazbu je možné započítat pouze do trestu, který byl uložen v trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě, protože u stěžovatele jde o dvě odlišná trestní řízení, nejsou splněny podmínky pro započtení vazby podle § 92 trestního zákoníku. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel mimo jiné namítá, že v řízení před městským soudem, v němž bylo vydáno napadené usnesení, bylo porušeno právo na zákonného soudce, neboť o jeho žádosti o započtení vazby do trestu odnětí svobody bylo rozhodnuto vyšším soudním úředníkem, a nikoliv soudcem (předsedou senátu). Dále uvádí, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") i podle judikatury soudů České republiky má být započítání vazby do výkonu trestu odnětí svobody upřednostněno před případným pozdějším eventuálním finančním odškodněním. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na odborný článek (Koudelka, Z.: Započtení vazby z jiného trestního řízení do trestu. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora, roč. 2020, č. 5, s. 27 až 28) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, podle kterého má kompenzace v rámci výkonu trestu odnětí svobody přednost před finanční kompenzací. Stejný závěr pak podle stěžovatele plyne z nálezu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4284/18 (N 38/99 SbNU 17). Podle stěžovatele mělo být o jeho žádosti o započtení rozhodnuto již po vynesení prvního rozsudku, kterým byl uznán vinným a kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Paradoxně se totiž může stát, že ve druhé věci vedené městským soudem pod sp. zn. 56 T 9/2020 bude zproštěn obžaloby a tedy doba, kterou strávil ve vazbě, mu nebude moci být započtena do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel se rovněž domnívá, že ve smyslu § 92 odst. 1 trestního zákoníku mezi podmínky započtení vazby do výkonu trestu odnětí svobody nepatří podmínka, že musí jít o týž skutek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že nepřípadný je již jeho první argument o tom, že v řízení před městským soudem, z něhož vzešlo napadené usnesení, bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, rozhodoval-li o žádosti o započtení vazby do trestu odnětí svobody vyšší soudní úředník, a nikoliv soudce (předseda senátu). Podle § 468 trestního řádu může ministr spravedlnosti stanovit, které jednoduché úkony soudu může vykonávat jiný pracovník soudu než soudce. Na toto ustanovení pak navazuje zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jenž v § 12 definuje, které úkony může (respektive nemůže) vyšší soudní úředník v trestním řízení provádět. Stěžovatel tedy zjevně nebyl odňat vzdor svému přesvědčení zákonnému soudci. 9. Nepřípadné jsou stěžovatelovy odkazy na rozhodnutí ESLP, neboť na jeho věc přímo nedopadají. Již z argumentace stěžovatele, která je do značné míry převzata z výše uvedeného odborného článku doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D. vyplývá, že ESLP klade důraz na to, aby souhrnné zbavení osobní svobody obviněného v trestním řízení, bylo-li takové zbavení osobní svobody rozděleno do více částí, bylo ve svém souhrnu přiměřené, tj. ESLP se v odkazovaných rozhodnutích nevyjadřuje k započítávání vazby do následně uloženého výkonu trestu odnětí svobody. Pro úplnost je však nutno uvést, že právní úprava v České republice na přiměřenost omezení osobní svobody s ohledem na započítávání vazby do výkonu trestu odnětí svobody rovněž pamatuje, když v § 92 odst. 3 trestního zákoníku zakotvuje, že není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry. 10. Závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích nejsou v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 nebo nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4284/18, když oba soudy se v těchto rozhodnutích vyslovily pro postup, že je-li to možné, pak faktické zmírnění ukládaného trestu v trestním řízení má přednost před eventuální finanční kompenzací podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně z