IV.ÚS 3276/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3276/22 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2022 č. j. 4 To 296/2022-58, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vedeného Okresním soudem v Chomutově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 PP 66/2022 se podává, že tento soud usnesením ze dne 9. 8. 2022 č. j. 5 PP 66/2022-39 stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 47 T 1/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2019 sp. zn. 3 To 110/2018. Zároveň mu uložil zkušební dobu v trvání šesti roků. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že stěžovatel splnil všechny podmínky pro podmíněné propuštění. Vykonal více než třetinu uloženého trestu. Do výkonu trestu sice musel být dodán, avšak ve výkonu trestu se rychle adaptoval, nejsou k němu žádné negativní poznatky, zapojuje se do aktivit ve věznici a pravidelně získává kázeňské odměny. Jde-li o budoucí vedení řádného života, má stěžovatel zajištěno zaměstnání, podporu blízkého sociálního okolí a uvědomuje si nesprávnost svého trestného jednání. I přes negativní stanovisko ředitele věznice soud stěžovatelovu návrhu vyhověl. 3. Proti tomuto usnesení podalo Okresní státní zastupitelství v Chomutově (dále jen "okresní státní zastupitelství") stížnost. V ní obsáhle namítalo zejména to, že ve stěžovatelově věci nebyla splněna první nutná podmínka, a sice vykonání příslušné části uloženého trestu. Podle odůvodnění stížnosti by musel stěžovatel vykonat alespoň polovinu uloženého trestu (neboť trestná činnost byla spáchána v organizované skupině), a nikoliv třetinu, jak dovodil okresní soud. Nadto vyjádřilo pochybnosti o naplnění třetí podmínky, neboť doposud dosažené hodnocení stěžovatele dostatečným způsobem nevyváží závažnost trestného činu, za který byl odsouzen (plánovanou a sofistikovanou daňovou kriminalitu, jíž způsobil škodu přesahující 300 000 000 Kč). Trestnou činnost bagatelizoval a do výkonu trestu byl dodán Policií České republiky (dále jen "policie"). 4. Stěžovatel na tuto stížnost obsáhle reagoval. Především se neztotožnil s tím, že by trestná činnost byla páchána v organizované skupině. Rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel odsouzen, k takovému závěru nedospěla a soudům rozhodujícím o podmíněném propuštění podle judikatury Ústavního soudu nepřísluší jejich hodnocení přezkoumávat, neboť by šlo o porušení zásady ne bis in idem. Dále stěžovatel rozvedl skutečnosti, které vedly okresní soud k závěru o pozitivní prognóze jeho budoucího života. Své dodání do výkonu trestu odůvodnil tím, že mu tehdejší obhájce nedoručil výzvu k nástupu výkonu trestu (proto nebyl za nenastoupení potrestán). Dále stěžovatel odmítl, že by svou trestnou činnost bagatelizoval. 5. O stížnosti okresního státního zastupitelství rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání napadeným usnesením tak, že zrušil usnesení okresního soudu a sám návrh stěžovatele na podmíněné propuštění zamítl. Neztotožnil se přitom s argumentací státního zástupce v tom směru, že by stěžovatel musel vykonat alespoň polovinu uloženého trestu, neboť soud je vázán právní kvalifikací skutku v odsuzujícím rozsudku. Podle krajského soudu však stěžovatel nesplnil druhou podmínku, neboť neprokázal dostatečné polepšení. Stěžovatelovo chování ve výkonu trestu označil za sice bezproblémové, ale zákonem předpokládané a očekávané, nikoliv však nadstandardní či dokonce výjimečné. Stěžovatel získal za dva a půl roku toliko sedm kázeňských odměn. Při hodnocení, zda se stěžovatel pouze přizpůsobil vězeňskému režimu, anebo se zbavil návyků, které vedly k trestné činnosti, přihlédl rovněž krajský soud k tomu, že nenastoupil dobrovolně k výkonu trestu. Výzva mu přitom byla doručena fikcí na adresu určenou pro doručování. Od 19. 8. 2019 navíc věděl, že bude muset vykonat trest odnětí svobody. Přestože žádal o doručení písemnosti na adresu svého tehdejšího obhájce, výzvu si na tomto místě nevyzvedl. Touto skutečností se okresní soud nikterak nezabýval. Z vyjádření stěžovatele ve veřejném zasedání je navíc patrná absence sebereflexe, neboť to byl právě on, kdo ovládal a řídil společnost, jejímž prostřednictvím došlo k daňové kriminalitě se škodou přesahující "3 000 000 000 Kč" (sc. správně byla výše škody přes 300 milionů - viz sub 3). Tyto skutečnosti tedy nesvědčí podle krajského soudu o prokázaném polepšení a nemůže je vyvážit ani skutečnost, že stěžovatel úspěšně spolupracuje s policií na objasnění nové závažné trestné činnosti. K naplnění třetí podmínky krajský soud uvedl, že stěžovatelovy rodinné a osobní poměry mohou mít pozitivní vliv, avšak nelze přehlížet, že byly podobné v době, kdy se dopouštěl trestné činnosti. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, nerozhodl-li ve veřejném zasedání. V důsledku toho se stěžovatel nemohl vyjádřit k překvapivým právním závěrům krajského soudu, kterými se odchýlil od odůvodněných závěrů okresního soudu (např. v hodnocení kritéria dodání stěžovatele do výkonu trestu policií, které bylo způsobeno chybou stěžovatelova tehdejšího obhájce). Stěžovatel namítá, že své polepšení prokázal dostatečně, přičemž krajský soud mu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ani nenaznačil, v čem by jeho chování mělo být lepší (ať již v současnosti nebo do budoucna). Ostatně požadovat po odsouzených "výjimečné" chování je v rozporu s textem zákona, který vyžaduje prokázání polepšení. Nadto stěžovatel spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení při odhalování další trestné činnosti. Povinnost k náhradě škody mu nebyla uložena. Rozhodnutí krajského soudu tak na stěžovatele fakticky klade nové, zákonem nepředvídané podmínky. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 7. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení. 8. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Neveřejné zasedání je formou rozhodování, která se uplatní i v případě vykonávacího řízení o návrhu odsouzeného na podmíněné propuštění a o stížnosti státního zástupce proti vyhovujícímu rozhodnutí. Úkolem soudu přitom není odsouzenému diktovat úkoly, které by měl ve výkonu trestu plnit. Z napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, že krajský soud nepovažoval počet kázeňských odměn za dostatečný, nýbrž za průměrný. Dále odsouzený nenastoupil dobrovolně výkon trestu a neučinil žádné kroky k alespoň částečné úhradě škody ve výši 300 000 000 Kč. 9. Vedlejší účastník uvedl, že k porušení ústavních práv stěžovatele napadeným rozhodnutím nedošlo. Stěžovatel se mohl k provedeným důkazům vyjádřit ve veřejném zasedání před okresním soudem. Dále se stěžovatel mohl vyjádřit ke stížnosti okresního státního zastupitelství, čehož využil. Taková možnost uplatnění procesních práv podle vedlejšího účastníka postačuje. Ani kdyby krajský soud rozhodoval ve veřejném zasedání, nesdělil by předem účastníkům svůj názor k věci. Jde-li o otázku prokázání stěžovatelova polepšení, věnoval se krajský soud splnění této podmínky velmi podrobně. Přitom zvážil všechny rozhodné skutečnosti. V napadeném rozhodnutí sice chybí výslovný návod na budoucí chování stěžovatele, avšak lze jej dovodit z kontextu hodnocení počtu a druhu získaných kázeňských odměn. Vedlejší účastník proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 10. Obě vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a ve své replice setrval na své předchozí argumentaci. Ocenil přiznání nedostatku napadeného rozhodnutí v tom, že neobsahuje výslovné poučení o tom, jak by měl stěžovatel v budoucnu dosáhnout podmíněného propuštění. Stěžovatel setrvává na názoru, že sv