IV.ÚS 3280/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3280/17 ze dne 7. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Srba, zastoupeného Mgr. Lucií Hrdou, advokátkou, se sídlem Václavkova 10, 160 00 Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017 č. j. 21 Co 288/2017-55, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Ing. Milana Kounovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 19. října 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Zdeněk Srb (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že zasahuje do jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") probíhá pod sp. zn. 19 C 126/2017 soukromoprávní spor, v němž se Ing. Milan Kounovský (dále také jen "žalobce") domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k rodinnému domu a přiléhajícím pozemkům [dále jen "nemovitosti"]. Stěžovatel (žalovaný) a žalobce jsou podílovými spoluvlastníky a podíl každého z nich na nemovitostech činí jednu ideální polovinu. Dle tvrzení žalobce, který v domě bydlí, se žalovaný o nemovitosti nestará, polovinu nemovitostí pronajímá a chce je prodat. Žalobce nabízí žalovanému za jeho podíl na nemovitostech 5 057 140 Kč, dle žalovaného se však celková cena nemovitostí pohybuje okolo 16 000 000 Kč. 2) Žalobce navrhl soudu prvního stupně vydání předběžného opatření, jímž by soud žalovanému uložil, s výjimkou převodu na žalobce, nenakládat s nemovitostmi, a to až do pravomocného skončení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. 3) Usnesením ze dne 19. června 2017 č. j. 19 C 126/2017-28, soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření, neboť jej neshledal důvodným. 4) Dle soudu prvního stupně žalobce netvrdil, ani neprokázal, že žalovaný se chystal se svým spoluvlastnickým podílem disponovat. Soud prvního stupně rovněž připomenul, že rozhodné znění občanského zákoníku postrádá ustanovení o předkupním právu spoluvlastníka při prodeji spoluvlastnického podílu, jaké bylo obsaženo v § 140 obč. zák., ve znění do 31. prosince 2013. Na tomto základu soud prvního stupně uzavřel, že nezjistil žádný důvod, pro který by měl žalovaného zatěžovat povinnostmi, ze zákona nevyplývajícími. 5) K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 9. srpna 2017 č. j. 21 Co 288/2017-55 změnil usnesení soudu prvního stupně a žalovanému uložil, aby, s výjimkou převodu na žalobce, nenakládal s nemovitostmi, a to až do pravomocného skončení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. 6) Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce prokázal své tvrzení o úmyslu žalovaného svůj spoluvlastnický podíl prodat (což ostatně potvrdil sám žalovaný ve svém vyjádření k žalobě). Stejně tak měl odvolací soud za prokázané, že žalovaný se nebrání zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. "Vadí mu" pouze cena, kterou za jeho spoluvlastnický podíl nabízí žalovaný, protože ji považuje za příliš nízkou. Otázka hodnoty nemovitostí však teprve bude předmětem dokazování a znaleckého zkoumání v řízení před soudem prvního stupně. Dovolací soud proto dal za pravdu tvrzení žalobce, že jeho návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je ve vztahu k žalovanému ohrožen, a proto usnesení soudu prvního stupně změnil. III. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně pečlivě zvážil podmínky pro vydání předběžného opatření, načež došel k závěru, že návrh žalobce není důvodný. Naopak odvolacímu soudu vytýká, že pouze převzal nepravdivá a neprokázaná tvrzení žalobce a tvrzení žalovaného nebral v potaz. Z pohledu stěžovatele je zcela stěžejní, že odvolací soud nerespektoval jeho právo vlastnit majetek, jehož součástí je i za podmínek daných zákonem právo tento majetek zcizit. Stěžovatel hodlal svého práva využít před samotným zahájením soudního řízení, po zahájení řízení již svůj spoluvlastnický podíl nijak veřejně nenabízel. K tvrzení odvolacího soudu, že na svých právech nebude stěžovatel nijak krácen, neboť proti samotnému zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ničeho nenamítá, stěžovatel uvádí, že žádný zákon mu neukládá povinnost převést svůj spoluvlastnický podíl na druhého spoluvlastníka. Dle stěžovatele má postup odvolacího soudu za následek hrubý zásah do jeho vlastnického práva, z něhož mu fakticky zůstalo pouze "holé vlastnictví". Stěžovatel rovněž odvolacímu soudu vytýká formulaci jeho výroku, jímž mu uložil nenakládat (s výjimkou převodu na vedlejšího účastníka) s nemovitostmi, neboť pojem "nenakládat" považuje za příliš široký. Zároveň si stěžovatel není vědom toho, jakým způsobem by byl ohrožen návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v případě zcizení jeho spoluvlastnického podílu. Nabyvatel podílu by v rámci řízení vstoupil na místo stěžovatele a řízení by dále probíhalo. Závěrem stěžovatel shrnuje, že předběžné opatření intenzivně zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, jemuž byl odvolací soud povinen poskytnout ochranu, což však neučinil. Svým postupem a rozhodováním prý odvolací soudu zasáhl do uvedeného práva stěžovatele. Z tohoto důvodu dle stěžovatele napadené rozhodnutí není spravedlivé a představuje jasný projev svévole. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadené rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s posouzením návrhu vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření odvolacím soudem. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních používá tzv. omezený test ústavnosti, tedy přezkum spočívající pouze v posouzení kritérií, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (článek 1 Ústavy, článek 2 odst. 2, 3 Listiny; viz nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 1263/16, pod bodem 21). Posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje definitivně o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16). V tomto směru je třeba připomenout, že Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. v. Česká republika ze dne 12. ledna 2012, č. stížnosti 12266/07, 40066/07, 36038/09 a 47155/09 konstatoval, že některými předběžnými opatřeními může být porušen článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Musí však současně jít o předběžné opatření vydané ve věci, v níž je rozhodováno o "o