IV.ÚS 3281/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3281/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 12. 2016 č. j. 50 P 363/2014-590 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017 č. j. 58 Co 104/2017-646, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že uvedenými rozhodnutími nebylo ve výrocích I-IV vyhověno návrhu stěžovatele na změnu předchozí úpravy péče o nezletilou dceru dosud svěřenou na základě soudem schválené dohody rodičů do péče matky tak, aby byla svěřena do střídavé péče rodičů. Dále byl upraven styk otce s nezletilou dcerou a zamítnut návrh matky na zvýšení výživného. V nákladových výrocích byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Považuje je za rozporné s judikaturou Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 153/16, I. ÚS 2661/10), týkající se střídavé výchovy, podle níž svěření nezletilé do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou. Napadený rozsudek se tak vymyká ustálené rozhodovací praxi a není v souladu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně evidentně nepřihlédl jak k samotnému znaleckému posudku, tak k výpovědím znalkyň a nevypořádal se skutečností, že střídavá péče by pro nezletilou nebyla žádnou změnou. Při rozhodování došlo k extrémnímu excesu, neboť bylo nadevší pochybnost prokázáno, že model střídavé péče je pro nezletilou vhodný. Pokud by snad mohla mít negativní vliv na osobnostní rozvoj nezletilé špatná komunikace mezi rodiči, měl soud v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace a zohlednit to při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Co se týče nákladových výroků, které byly rozsudkem odvolacího soudu zrušeny a vráceny soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jde o návrh nepřípustný, neboť v tomto rozsahu není napadeno pravomocné (konečné) rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu § 42 odst. 1 a 2 § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dále připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14). O takový případ však nejde. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud připomíná, že v projednávané věci nebylo prioritně řešeno, komu z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy. Civilní soudy pouze posuzovaly, zda v projednávané věci ve vztahu k poměrům, za kterých bylo naposledy rozhodováno (schválena dohoda rodičů), vůbec došlo k podstatné změně poměrů z hlediska zájmu nezletilé, jež by opodstatňovaly změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a neobhajitelném úsudku soudce o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly závěrům, podle nichž nejsou splněny podmínky ve smyslu § 909 odst. 1 a § 923 obč. zák. pro změnu předchozího rozhodnutí. Matčiny výchovné předpoklady se nijak nezhoršily, její péče nevykazuje žádné závady. Nezletilá má pozitivní citovou vazby a hezký vztah s otcem. Je útlého věku, citlivá na změny a je v jejím zájmu, aby aktuální situace, které se přizpůsobila, byla nadále po určitou dobu do budoucna zachována. Znalkyně a kolizní opatrovník doporučili, aby byl prozatím zachován dosavadní model výchovy, na nějž se nezletilá dobře adaptovala. Soudy se zabývaly i neurovnanými vztahy mezi rodiči, o nichž zejména svědčí opakované návrhy ze strany otce na předběžná opatření a návrhy na výkon rozhodnutí, vydání předběžného opatření nařízeného vůči otci na ochranu před domácím násilím, které mají negativní vliv na nezletilou. Dospěly však k závěru, že není důvod upírat otci právo na široký styk s nezletilou, a to v rozsahu 5 dnů jednou za dva týdny, který se tak blíží střídavé výchově. Ústavní soud konstatuje, že závěry soudů, podle nichž nebyly dány podmínky pro rozhodnutí podle § 909 obč. zák., neboť prozatím není v zájmu nezletilé, aby byla měněna dosavadní úprava poměrů rodičů k ní, nelze považovat za ústavně rozporné. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova Ústavním soudem upřednostňována. Konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. Ústavní soud uvádí, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilé dcery do střídavé péče byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výc