IV.ÚS 3285/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3285/24 ze dne 19. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 20 Cdo 2564/2024-9204, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. března 2024 č. j. 40 Co 355/2023-6050 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2023 č. j. 49 EXE 4263/2022-2537, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Z. M., nezl. J. M. a nezl. M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 95 Ústavy, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Exekuce byla vedena vedlejší účastnicí (matkou nezletilých) k vymožení dlužného výživného pro oba nezletilé syny (celkem ve výši přesahující 2 500 000 Kč). 3. Okresní soud napadeným usnesením zamítl jak návrh stěžovatele na zastavení exekuce (výrok I.), tak i jeho návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem ze dne 28. 6. 2023 č. j. 203 EX 30354/22-37 (výrok II.); současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit koliznímu opatrovníkovi nezletilých náklady této fáze exekučního řízení ve výši 41 624 Kč (výrok III.). Stěžovatel ani z části neplatil soudem stanovené výživné pro nezletilé děti. Okresní soud při zohlednění zejména judikatury Ústavního soudu neshledal mimořádný důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (viz bod 26 napadeného usnesení okresního soudu). Neshledal důvodným ani návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce ve vztahu k exekučnímu příkazu, kterým bylo rozhodnuto o přikázání jiné peněžité pohledávky (viz bod 27 napadeného usnesení okresního soudu). 4. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil výrok I. a II. usnesení okresního soudu (výrok I.) a změnil výrok III. usnesení okresního soudu tak, že náklady exekučního řízení kolizního opatrovníka nezletilých činí 5 324 Kč (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit koliznímu opatrovníkovi nezletilých na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 662 Kč. Krajský soud v řízení doplnil dokazování okresního soudu; současně zamítl návrh stěžovatele na provedení řady dalších důkazů (viz body 10 až 12 napadeného usnesení krajského soudu). Ani krajský soud neshledal mimořádné důvody pro prolomení předpokladů zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. Jako nedůvodnou shledal argumentaci stěžovatele vztahující se k zamítnutí návrhu na zrušení exekučního příkazu či jeho námitku zpochybňující zastoupení kolizního opatrovníka zástupcem z řad advokátů (viz bod 25 napadeného usnesení krajského soudu). Naopak přisvědčil argumentaci stěžovatele zpochybňující správnost výroku III. okresního soudu a znovu rozhodl o výši náhrady nákladů kolizního opatrovníka nezletilých. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Exekuce je vedena ve věci výživného pro nezletilé děti, kterou upravuje hlava pátá části druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (konkrétně § 511 an.), a současně nejde o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 tamtéž. Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1633/2018). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno do datové schránky jeho právní zástupkyně dne 6. 11. 2024, a to již s vyznačenou doložkou právní moci ke dni 1. 11. 2024 a s vyznačenou doložkou vykonatelnosti výroku II. napadeného usnesení téhož soudu ke dni 5. 11. 2024. Tím došlo k výraznému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. 7. Svou vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým synům řádně plní a jeho postup (neplacení výživného k rukám matky nezletilých) pramení z obavy, že výživné nebude využito v jejich prospěch a matka by je spotřebovala pro své potřeby. Nesouhlasí také s postupem obecných soudů při stanovení výše výživného a odkazuje na oprávnění exekučního soudu zasahovat do nalézacího řízení a tedy přezkoumávat exekuční tituly z hlediska jejich správnosti [nález ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 (N 44/93 SbNU 119); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V kontextu posuzované věci uvádí, že mimořádnou okolností - ve smyslu závěrů uvedeného nálezu - je zapotřebí chápat situaci, kdy obecné soudy bez jakéhokoliv "ošetření zneužití" finančních prostředků matkou nezletilých rozhodly o jeho povinnosti uhradit vysokou částku dlužného výživného. 8. Soudní exekutor postupuje svévolně, protože vydal exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky na vrácení přeplatku na dani z nemovitostí, přestože již bylo vedeno řízení o zastavení této exekuce. Dále zpochybňuje postup okresního soudu, který neprovedl k důkazu žádnou z listin jím předložených na podporu tvrzení, že o nezletilé syny řádně pečuje. Toto pochybení měl zhojit až krajský soud, který rozhodl o stěžovatelem předložených důkazech; jejich provedení však stejně zamítl. 9. Zbývající námitky stěžovatele směřují proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti podaného dovolání. Podle názoru stěžovatele bylo podané dovolání přípustným, jelikož jde o řízení vykonávací. Výklad § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních provedený Nejvyšším soudem je podle stěžovatele příliš extenzivním, naopak krajský soud podle něj uvedl správné poučení o přípustnosti dovolání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zatímco u napadeného usnesení Nejvyššího soudu o včasnosti podané ústavní stížnosti nemá Ústavní soud pochybnosti, u napadeného usnesení krajského soudu musel zohlednit, že stěžovatel byl o možnosti podání dovolání nesprávně poučen, přičemž tato skutečnost nesmí jít k jeho tíži z hlediska možnosti podat ústavní stížnost [srov. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)]. I v tomto případě tedy Ústavní soud odvozoval počátek lhůty ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno usnesení Nejvyššího soudu. 11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma části směřující proti výroku III. napadeného usnesení okresního soudu, který byl změněn výrokem II. napadeného usnesení krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Veškeré námitky stěžovatele přitom směřují do aplikace podústavního práva a téměř všechny již byly obecnými soudy v jeho věci řešeny (jsou převzaty z podaného dovolání). Ústavní soud je tak stavěn do pozice čtvrté instance obecných soudů, která mu nepřísluší. 13. Ústavní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele zpochybňující správnost posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem (srov. bod 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Dovolání proti usnesení krajského soudu není v posuzované věci přípustné podle § 30 ve spojení s § 511 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních. Nic na tom nemění ani skutečnost, že krajský soud nesprávně poučil účastníky o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení nemůže založit přípustn