IV.ÚS 3286/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3286/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Lukáše, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2020 č. j. 9 As 169/2020-29 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2020 č. j. 30 A 22/2020-211, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Zastupitelstva Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je občanem Zlínského kraje. Na zasedáních vedlejšího účastníka ve dnech 29. 6. 2016 a 9. 9. 2019 bylo rozhodnuto o rekonstrukci stávající budovy nemocnice ve Zlíně-Malenovicích a o tom, že se nebude stavět nemocnice nová. Ve dnech 5. 12. 2019 až 16. 12. 2019 informoval vedlejší účastník na úřední desce Krajského úřadu Zlínského kraje veřejnost o programu zasedání plánovaného na den 16. 12. 2019. Zveřejněný program neobsahoval bod týkající se nemocnice ve Zlíně-Malenovicích. 3. Teprve na zasedání vedlejšího účastníka dne 16. 12. 2019 navrhl tehdejší hejtman Zlínského kraje nový bod programu, a to bod č. 42 "Zdravotnictví - NOVÁ KRAJSKÁ BAŤOVA NEMOCNICE". Návrh na zařazení nového bodu byl schválen, následně bylo pod uvedeným bodem schváleno usnesení. Dále bylo hlasováno o dalším návrhu na zařazení nového bodu č. 43 "Zdravotnictví - Studie ‚Modernizace a dostavba KNTM ve Zlíně'". Pod uvedeným bodem bylo následně usnesením rozhodnuto o zrušení povinnosti Rady Zlínského kraje zajistit zpracování studie "Modernizace a dostavba Krajské nemocnice Tomáše Bati" a schválené rozpočtové opatření. Tímto bodem byl zrušen dřívější záměr rekonstruovat uvedenou nemocnici. Dále bylo hlasováno o návrhu zařadit do programu nový bod č. 44 "Kupní smlouva - pozemek pro Novou Baťovu nemocnici". Pod tímto bodem bylo následně přijato usnesení, kterým Zastupitelstvo Zlínského kraje schválilo nabytí vlastnického práva k pozemku ve Zlíně-Malenovicích pro stavbu nové nemocnice. 4. Dne 5. 3. 2020 vydalo Ministerstvo vnitra výzvu ke zjednání nápravy, jíž vedlejšího účastníka vyzvalo, aby znovu na veřejném zasedání projednal uvedené body programu a jejich projednání předem zveřejnil na úřední desce podle § 42 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "krajské zřízení"). Dne 4. 5. 2020 vedlejší účastník uvedené body na zasedání projednal se stejným výsledkem, o jejich projednání předem veřejnost informoval. 5. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel cítil dotčen na svých veřejných subjektivních právech tím, že vedlejší účastník znemožnil výkon jeho práva vyjádřit stanoviska k uvedeným bodům programu zasedání dne 16. 12. 2019, podal spolu s dalšími občany Zlínského kraje ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu, jíž se domáhal určení, že znemožnění jejich práva jako občanů vyjádřit stanoviska na zasedání Zastupitelstva Zlínského kraje je nezákonným zásahem. Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Z něj se podává, že krajský soud ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 331/02 (N 113/27 SbNU 245) považuje konkrétní obsah programu zasedání zastupitelstva územního samosprávného celku a zařazení určitých bodů na jeho program za součást práva na samosprávu tohoto samosprávného celku. Ustanovení § 42 odst. 4 krajského zřízení přitom připouští zařazení nového bodu zasedání až v jeho průběhu, aniž by se rozlišovalo, o jaké body jde. Nový bod nelze zařadit na program zasedání až v průběhu jeho konání pouze, vyplývá-li to z ostatních ustanovení zákona (např. § 18 odst. 1 krajského zřízení). Byť lze postup vedlejšího účastníka v nyní posuzované věci považovat za "neseriózní politické jednání", nejde o postup nezákonný. Krajský soud tak musel být při zvažování, zda zasáhne do práva na samosprávu, zdrženlivý. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2013 č. j. 8 Aps 2/2013-71 i odborná literatura. 6. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění se Nejvyšší správní soud zaměřil na krajským soudem uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 331/02 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Aps 2/2013-71. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s jejich závěry, totiž že zařazení nového bodu na program zasedání zastupitelstva až na jeho konání není nezákonné mimo výjimečnou situaci předpokládanou např. § 18 odst. 1 krajského zřízení. Tento postup sice může být "nečestný" či "nízký", avšak nikoli nezákonný, a spadá pod politickou odpovědnost vedlejšího účastníka vůči občanům kraje. Od uvedeného nálezu se nyní posuzovaná věc neliší; z tohoto nálezu nevyplývá, že Ústavní soud byl při rozhodování motivován snahou "chránit kontrolní funkci zastupitelstva vůči starostovi". II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník znemožnil výkon jeho práva se vyjádřit na zasedání [§ 12 odst. 2 písm. b) krajského zřízení], a tím jeho ústavně zaručené právo podílet se na správě věcí veřejných. Správní soudy neústavně odmítly poskytnout jeho právu soudní ochranu. Stěžovatel považuje výklad jeho práva provedený správními soudy za formalistický a nerespektující jeho skutečnou podstatu. Poukazuje analogicky na účast veřejnosti v procesu přijímání územního plánu, kdy její absence je podstatnou vadou a důvodem ke zrušení přijatého aktu. 8. Stěžovatel zdůrazňuje význam tzv. materiálního chápání veřejných subjektivních práv a poukazuje na jejich tzv. formalistické chápání v době totality před rokem 1989. Občané se z praktických důvodů nemohou vždy zúčastnit všech zasedání zastupitelstva, zveřejnění programu má proto rozhodný význam pro realizaci jejich politických práv. "Dodatečné" zařazení bodů proto vede k faktickému vyprázdnění uvedeného práva, kterému správní soudy formalisticky ochranu naopak poskytují. 9. Podle stěžovatele nelze na nyní posuzovanou věc použít závěry uvedeného nálezu sp. zn. IV. ÚS 331/02, neboť Ústavní soud jím chránil kontrolní funkci zastupitelstva vůči starostovi a ctil možnost vyvodit důsledky jeho politické odpovědnosti vůči zastupitelstvu. To je totiž nejvyšší přímo volený orgán územní samosprávy, který je jako jediný zakotven v ústavním pořádku. Ústavní soud proto chránil realizaci možnosti politické odpovědnosti starosty vůči zastupitelstvu jako ústavním pořádkem předpokládanému hlavnímu orgánu samosprávy obce. Jeho závěry nelze vyložit obecně v neprospěch práva podílet se na správě věci veřejných. V nyní posuzované věci má sporný bod závažný rozpočtový dopad, neboť se týká investice v objemu více než poloviny ročního rozpočtu Zlínského kraje; o to větší význam má znemožnění se k němu vyjádřit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek po