IV.ÚS 3288/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3288/21 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Canal+ Luxembourg S.ar.l., sídlem 4 Rue Albert Borschette, L-1246 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 27 Cdo 3037/2020-122, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádané soudního spisu sp. zn. 23 C 12/2019 vedeného Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud"), se podává, že tento soud usnesením ze dne 17. 4. 2020 č. j. 23 C 12/2019-85 rozhodl, že se v řízení (v němž se vedlejší účastník domáhá na stěžovatelce zaplacení částky 85 228 956 Kč s příslušenstvím) pokračuje (výrok I) a že se [podle § 105 odst. 4 část věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] zamítá stěžovatelčina námitka místní nepříslušnosti (výrok II). V odůvodnění výroku II krajský soud uvedl, že vedlejší účastník se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít užitím autorských děl jím spravovaných v televizním a rozhlasovém vysílání bez uhrazení licenčních odměn. Vnesla-li stěžovatelka námitku nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky a nedostatku místní příslušnosti krajského soudu, jejich mezinárodní pravomoc vyplývá z čl. 5 odst. 1, čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"). A protože k bezdůvodnému obohacení mělo docházet na celém území České republiky, jsou v zásadě místně příslušné všechny soudy, přičemž volba soudu svědčí vedlejšímu účastníkovi. Ten zvolil krajský soud, v jehož obvodu měla stěžovatelka kontaktní P. O. Box, který prezentovala i jako kontaktní místo, a tudíž místní příslušnost byla založena rovněž podle čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis. 3. Proti výroku II podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 6. 2020 č. j. 4 Co 18/2020-99 usnesení krajského soudu (v tomto výroku) potvrdil, neboť se s jeho závěry plně ztotožnil. 4. Proti tomuto usnesení stěžovatelka brojila dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dospěl sice k závěru, že P. O. Box sloužící k přijímání korespondence od zákazníků nesplňuje judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") dovozená kritéria pro pobočku a pro spory vyplývající z provozování pobočky, a tudíž není správný závěr vrchního soudu, podle něhož je pro posouzení místní příslušnosti rozhodný čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis. Jde-li o výklad čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení, Nejvyšší soud s poukazem na judikaturu SDEU, zejm. na rozsudek ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx international Vertriebs, GmbH, (dále jen "C-386/05 Color Drack") konstatoval, že přenášela-li stěžovatelka prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání předměty chráněné autorským zákonem uživatelům na území České republiky, pak existuje více míst, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události, a protože nelze určit místo, kde je vztah mezi (kvazi)deliktní odpovědností a příslušným soudem nejužší, je místně a věcně příslušný každý soud v České republice, přičemž volba je ponechána na žalobci. Nebylo proto třeba věc předkládat Nejvyššímu soudu za účelem určení, který soud věc projedná a rozhodne (§ 11 odst. 3 o. s. ř.). II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, jde-li o výklad čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, odmítá však, že v situaci, kdy ke škodné události má docházet na celém území České republiky a nelze určit místo s nejužším vztahem podle čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení, by měl být místně příslušný každý soud České republiky, v jehož obvodu ke škodné události došlo nebo mohlo dojít, přičemž volba soudu je na žalobci. Podle stěžovatelčina názoru bylo nezbytné postupovat v souladu se zásadou hospodárnosti a předvídatelnosti (§ 6 o. s. ř.), a proto příslušnost měl v souladu s § 11 odst. 3 o. s. ř. určit Nejvyšší soud. Napadený závěr umožňuje výběr soudů v celé České republice, což se však neslučuje s pravidly pro určování místní příslušnosti, která musí být obecná a prospektivní, formulovaná transparentně a předvídatelně pro účastníky řízení. 6. V této souvislosti se stěžovatelka dovolává právního názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2853/07 (N 83/49 SbNU 197) a nálezu (správně "usnesení") ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 2314/20 (správně "III. ÚS 2314/20") (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jakož i na bod 15 a 16 preambule nařízení Brusel I bis, přičemž tvrdí, že závěr Nejvyššího soudu odporuje jak tomuto názoru, tak samotnému nařízení. Argumentuje tím, že není-li příslušnost určena podle sídla žalovaného, musí jít o přesně vymezený případ, kdy existence úzké vazby má právní jistotu posilovat a zároveň předcházet možnosti, aby žalovaný byl žalován před soudem, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat, což má být o to důležitější v případech mimosmluvní odpovědnosti. S ohledem na závěr Nejvyššího soudu může být jako zahraniční právnická osoba v obdobné věci žalována u kteréhokoliv věcně příslušného soudu, což se také již několikrát stalo. To významně oslabuje její právní jistotu, zvyšuje to její náklady a vzniká riziko, že bude rozhodnuto odlišně, navíc vedlejší účastník mohl zvolit krajský soud záměrně, neboť v obdobné věci tento soud rozhodl ve prospěch kolektivního správce. 7. Argumentaci Nejvyššího soudu právními závěry SDEU ve věci C-386/05 Color Drack stěžovatelka považuje za nepřiléhavou, neboť ty se týkají smluvní odpovědnosti, kdy na základě smlouvy byl žalovaný povinen dodávat na několika konkrétních místech, a tedy mohl předpokládat, že bude žalován u soudů podle těchto míst, zatímco zde je signál satelitní televize dostupný na celém území. Nadto je k danému výkladu oprávněn jen SDEU, a nikoliv Nejvyšší soud. Stěžovatelka dále poukazuje na bod 33 rozsudku SDEU ze dne 17. 10. 2017 ve věci C-194/16 Bolagsupplysningen OÜ, Ingrid Ilsjan proti Svensk Handel AB (dále jen "C-194/16 Bolagsupplysningen) či bod 31 rozsudku ze dne 17. 7. 2021 ve věci C-800/19 Mittelbayerischer Verlag KG proti SM (dále jen "C-800/19 Mittelbayerischcer Verlag"), v nichž bylo posuzováno porušení práv na internetu, a podle kterých platí, že poškozená osoba má zásadně možnost podat žalobu na náhradu celé újmy (tedy včetně vydání bezdůvodného obohacení) u soudu místa, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Nejvyšší soud podle stěžovatelky postupoval i v rozporu se svou předchozí praxí představovanou usneseními ze dne 27. 11. 2017 sp. zn. 27 Nd 342/2017 a ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 28 Nd 282/2017. 8. Dále stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že nebyla náležitě řešena otázka úzkého vztahu, k níž se - byť částečně - vyjádřila. Přitom posuzováno podle počtu zákazníků je centrum aktivit v rámci České republiky především v Praze a Středočeském kraji, samotný vedlejší účastník má sídlo v Praze, stejně jako ostatní kolektivní správci a jako jeho právní zástupce. Podle jejího názoru by vedení řízení u Městského soudu v Praze proto bylo v souladu s principem právní jistoty, navíc by bylo i hospodárné. 9. Stěžovatelka, poukazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, namítá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí neodůvodnil řádně, když srozumitelně a logicky nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že v dané věci nelze místo s nejužší vazbou určit, a ani proč má být v celé věci příslušný Krajský soud v Brně, ačkoliv vedlejší účastník má své centrum zájmu v obvodu Mě