IV.ÚS 3292/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3292/17 ze dne 14. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Kratochvíla, právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 18. srpna 2017 č. j. 3 Nt 952/2017-11, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, oddělení obecné kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. července 2017 č. j. KRPC-21358-142/TČ-2017-020871-SMO, za účasti 1. Okresního soudu v Táboře a 2. Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení a za účasti Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. října 2017 se Miroslav Kratochvíl (dále též "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jimiž mělo dojít podle jeho názoru k porušení jeho práva na uplatňování státní moci jen v případech a mezích daných zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na uplatnění limitů omezování základních práv dle čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny, práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, práva na nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na určitost trestu podle čl. 39 Listiny a porušení principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. Dále má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce a principu vázanosti soudu zákonem a mezinárodními smlouvami podle čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Stěžovatel je v trestní věci, vedené u Okresního státního zastupitelství v Táboře pod sp. zn. ZT 207/2017, stíhán jako obviněný pro podezření z trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchané odcizením pohonných hmot ke škodě společnosti ČEPRO, a. s. Policejní orgán Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování (dále též "policejní orgán") usnesením ze dne 12. července 2017 č. j. KRPC-21358-142/TČ-2017-020871-SMO rozhodl se souhlasem státního zástupce o zajištění věcí podle ustanovení § 79a a 79c odst. 5 tr. řádu stěžovatele Miroslava Kratochvíla, a to 130 ks bankovek nominální hodnoty 1.000,- Kč, 48 ks bankovek nominální hodnoty 2.000,- Kč a 18 ks bankovek nominální hodnoty 500,- Kč obviněného, tedy celkem 235.000,- Kč. Zajištění věcí bylo odůvodněno podezřením, že jde o výnosy z trestné činnosti. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost a odůvodnil ji tím, že jde o tržbu z čerpací stanice Tábor - Měšice, kterou provozuje, neboť tržba v období 1. července až 8. července 2017 činila částku 158.163,- Kč. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") o stížnosti stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 18. srpna 2017 č. j. 3 Nt 952/2017-11 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stěžovatele zamítl. III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opakuje skutečnosti, které uvedl již v samotné stížnosti v trestním řízení a dále poukazuje zejména na chybějící odůvodnění napadených rozhodnutí, spekulaci policejního orgánu stran původu zajištěných peněz a domněnky okresního soudu týkající se nominální hodnoty bankovek. Stěžovatel dále namítá porušení jeho základních práv a svobod a uvádí zejména zásah do jeho vlastnických práv, porušení práva na spravedlivý proces, práva na uplatňování státní moci jen v případech a mezích daných zákonem a porušení principu presumpce neviny. IV. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde ovšem o prostředek zákonný a navíc pouze dočasný a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Zajišťovací opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Ve smyslu § 79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění majetku za podmínek podle § 79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, j