IV.ÚS 3293/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3293/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Marka, zastoupeného Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021 č. j. 20 Cdo 1234/2021-1878, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 17 Co 305/2020-1776 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. září 2020 č. j. 10 Nc 5080/2005-1748, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3o, O, Sé Funchal Madeira, Portugalská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud"), v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 23. 6. 2020 na odklad exekuce nařízené usnesením ze dne 24. 2. 2005 č. j. 10 Nc 5080/2005-60 (výrok I.), a zamítl i návrh stěžovatele ze dne 23. 6. 2020 na zastavení téže exekuce (výrok II.). Okresní soud poukázal na to, že exekuce je vedena na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu, jehož věcná správnost nemůže být podle ustálené soudní praxe v exekučním řízení přezkoumávána. Okresní soud uvedl, že k vedení exekuce je dostačující směnka v té podobě, jak byla předložena, a stěžovatel svými mnohokrát uplatněnými návrhy jen oddaluje vlastní vymáhání dlužné částky. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. je zrušil a řízení o návrhu stěžovatele ze dne 23. 6. 2020 na zastavení exekuce zastavil. Krajský soud poukázal na to, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce z června 2020 je již čtrnáctým návrhem na zastavení exekuce, který v předmětné věci soudy řešily. Soudy při hodnocení předložených listin vyšly i z fotokopie směnky, která byla k návrhu připojena. V projednávané věci byla vydána celá řada rozhodnutí, kterými soudy všech stupňů posuzovaly dřívější četné návrhy povinného a jeho bývalé manželky na zastavení a odklad exekuce a rozhodovaly o opravných prostředcích, které podávali proti rozhodnutím vydaným soudním exekutorem v rámci provádění exekuce. Průběh řízení je pak podrobně popsán zejména v usneseních Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016 č. j. 17 Co 169/2016-1073, ze dne 13. 12. 2016 č. j. 17 Co 519/2016-1221 a ze dne 8. 3. 2019 č. j. 17 Co 107/2019-1508, a proto krajský soud na jejich obsah odkázal. Obecné soudy se tak opakovaně (jak při nařízení exekuce, tak rozhodování o návrhu na zastavení exekuce) zabývaly i tím, zda na vedlejší účastnici řádně přešlo právo z vykonávaného exekučního titulu, a uzavřely, že z listin, které vedlejší účastnice doložila společně s návrhem na nařízení exekuce, mají za prokázané, že vedlejší účastnice je ve věci aktivně legitimována, když na ni řádně přešlo právo z vykonávaného směnečného platebního rozkazu. Krajský soud dovodil, že návrhem ze dne 23. 6. 2020 se stěžovatel domáhá přezkoumání totožného předmětu řízení hlediska posuzovaných skutečností, o kterých již bylo v tomto exekučním řízení soudem pravomocně rozhodnuto při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce i při nařízení exekuce. Jde tedy o věc pravomocně rozhodnutou, a proto ji podle 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nelze projednat znovu (a to ani ve světle nové judikatury). Krajský soud tak výrok II. napadeného usnesení zrušil, neboť pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, návrh neměl být věcně projednán, řízení o něm nemělo proběhnout, a tudíž bylo řízení krajským soudem zastaveno. Krajský soud dále s ohledem na obsah návrhu stěžovatele konstatoval, že jde o další z šikanózních prostředků, které mají za cíl prodloužit délku řízení, zejména v situaci, kdy se chýlí ke konci exekuce vedená na nemovitých věcech stěžovatele. 4. Usnesení krajského soudu ve výroku, jímž byl zrušen výrok II. usnesení okresního soudu a bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, napadl stěžovatel dovoláním s námitkou, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele krajský soud posoudil otázku nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice v rozporu s právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud se odmítl věcně jeho návrhem zabývat, neboť dospěl k závěru, že jde o věc již pravomocně rozhodnutou. 5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť není přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit. Nejvyšší soud poukázal na to, že krajský soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že otázka aktivní legitimace vedlejší účastnice byla v průběhu exekučního řízení soudy již zkoumána a pravomocně rozhodnuta (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), a proto nemůže být znovu posuzována (ani perspektivou nové judikatury). Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel je přesvědčen, že není dána totožnost věci, resp. stejný skutkový základ, uplatnil-li námitku nedostatku aktivní legitimace s požadavkem na předložení originálu směnky (s úředně ověřenými podpisy indosantů), podle níž byl vymáhaný exekuční titul vydán. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, od nějž se měl krajský soud odchýlit. Nejvyšší soud konstatoval, že z odůvodnění tohoto odkazovaného usnesení mimo jiné plyne, že pro totožnost věci je rozhodující, že byl nový návrh podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Stejnou úvahu uplatnil krajský soud v nyní projednávané věci a řídí se jí taktéž ustálená judikaturní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. 20 Cdo 1048/2020). Námitkou stěžovatele, že aktivní legitimaci je exekuční soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkonu rozhodnutí, nelze vyvrátit současné uplatnění zásady res iudicata. Nejvyšší soud připomněl, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu na řešení otázky nedostatku aktivní legitimace nespočívá (spočívá na posouzení, zda projednání dalšího návrhu stěžovatele na zastavení exekuce brání překážka věci rozsouzené). II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že splnění podmínky řízení v podobě aktivní legitimace je nutné zkoumat kdykoli v řízení, a to i v řízení o výkon rozhodnutí, včetně řízení odvolacího, neboť tato podmínka musí být splněna v každém okamžiku řízení. V předmětné věci se obecné soudy touto otázkou nezabývaly, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu o vlastnictví originálu směnky a úředně ověřených podpisů indosantů na této směnce. V napadených rozhodnutích vydaných v této věci také absentuje řádné odůvodnění takového postupu, zejména pak zdůvodnění, z jakého důvodu nelze stěžovatelem uváděnou judikaturu v tomto případě použít. 7. Podle stěžovatele bylo dovolání v předmětné věci přípustné, neboť rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci a bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však věc řádně neprojednal a nezabýval se stěžovatelem namítanými skutečnostmi a zkoumáním originálu směnky. 8. Podle stěžovatele došlo postupem obecných soudů k porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť ani jeden z obecných soudů přesvědčivým způsobem neodůvodnil, z jakého důvodu se při právním posouzení věci neřídil ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a zásadním způsobem se od ní odchýlil. Uvedený postup je v rozporu i s rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dn