IV.ÚS 3294/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3294/17 ze dne 21. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Evy Nymburské, zastoupené Mgr. et Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 č. j. 29 Cdo 2957/2017-314, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 č. j. 13 Cmo 10/2016-288, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016 č. j. 52 CmI 1/2012-271, dále proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 č. j. 52 CmI 1/2012-171, spojených s návrhem na vyloučení nemovitostí - zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk, na LV č. X1 pro obec k. ú. Kovanice, st. p. č. X2 o výměře 194 m2 se stavbou RD č. p. X3, st. p. č. X2 o výměře 194 m2, parcela číslo X4 o výměře 834 m2, orná půda, parcela č. X5 o výměře 1 032 m2 (orná půda), parcela č. X6 o výměře 150 m2, ostatní plocha a dále nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk, na LV č. X7 pro k. ú. Chvalovice u Nymburka, parcela č. X8 o výměře 21 m2 (orná půda) a parcela č. X9 o výměře 23 m2 (orná půda) - z konkursní podstaty konkursu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 12/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a vyloučení tam uvedených nemovitostí (dále jen "uvedených nemovitostí") z konkursní podstaty konkursu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 12/2006, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy. II. Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 7. 4. 2016 č. j. 52 CmI 1/2012-271 zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214, kterým vrchní soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 č. j. 52 CmI 1/2012-171, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vyloučení uvedených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce; dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2016, č. j. 13 Cmo 10/2016-288 potvrdil usnesení krajského soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř., (ve znění účinném do 31. 12. 2007) ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. obdobná usnesení sp. zn. 29 Odo 205/2002 a 21 Cdo 933/2006). Spor z vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."), je sporem vyvolaným konkursem (incidenčním sporem). Nejvyšší soud poukázal na to, že povaha sporu (spor vyvolaný konkursem) předurčuje i podobu (rozhodné znění) občanského soudního řádu, podle kterého postupuje při posouzení přípustnosti dovolání. Pro spory vyvolané konkursem podle zákona 328/1991 Sb. se totiž s přihlédnutím k § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), použijí dosavadní (k poslednímu dni účinnosti zákona č. 328/1991 Sb. platné) právní předpisy (tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb. i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007). Dovolací soud k tomu připomněl vlastní výklad podaný v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, jakož i důvody uvedené v usneseních sp. zn. 29 Cdo 2549/2010 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 4420/12), sp. zn. 29 Cdo 3710/2013, 29 Cdo 61/2016 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1169/16). Nejvyšší soud závěrem také zdůraznil, že nesprávné poučení v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 425/2002 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 323/07). III. Stěžovatelka ve stručné ústavní stížnosti především připomněla dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a poukázala na to, že jí soudy "diskriminují a porušují její ústavní práva" zejména tím, že jí opakovaně nutí zaplatit soudní poplatek "zvýhodňují žalovanou" a "postupují zcela účelově". IV. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a návrh odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. A. Ústavní soud musí v prvé řadě zdůraznit, že ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 č. j. 52 CmI 1/2012-171, k takovému závěru nedospěl. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná (formální aspekt). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ve vztahu k citovaným rozhodnutím bylo ústavní stížností mimo jiné napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž bylo řízení o dovolání stěžovatelky zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku řízení o dovolání. Každopádně z petitu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá v této části návrhu (tj. ústavní stížnosti týkající se zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015 č. j. 15 Cmo 10/2015-214 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014 č. j. 52 CmI 1/2012-171) rozhodnutí, které není rozhodnutím konečným a ústavní stížnost je v této části pro nevyčerpání všech prostředků, které stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje, nepřípustnou (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud dospěl dále k závěru o neprojednatelnosti té části petitu ústavní stížnosti, který spočívá na návrhu na vyloučení uvedených nemovitostí z konkursní podstaty konkursu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 12/2006. K rozhodnutí o takovém návrhu není příslušný. Za tohoto procesního stavu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost v těchto částech posoudit jako návrh nepřípustný a návrh, k jehož projednání není příslušný. B. Podmínky pro projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu splňuje petit ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 č. j. 29 Cdo 2957/2017-314, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 č. j. 13 Cmo 10/2016-288 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016 č. j. 52 CmI 1/2012-271. Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh v této části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ú