IV.ÚS 3295/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3295/18 ze dne 18. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 3 Tdo 520/2018-40, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 55 To 274/2017-833 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. května 2017 č. j. 5 T 76/2015-805, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen" Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že oslovil poškozeného P. Š., který byl v obtížné finanční situaci, s tím, že mu pomůže s vyřízením exekucí a zajištěním úvěru, avšak ve skutečnosti s ním sepsal smlouvu, dle níž stěžovatelova společnost poškozenému zapůjčila několik set tisíc korun, ač se tak nestalo. Následně pro vyřízení dalšího úvěru stěžovatele přesvědčil, aby na něj jeho matka převedla darem polovinu nemovitosti a sjednal na jméno poškozeného další úvěr, který sám přislíbil uhradit, avšak neučinil tak. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně soud uložil stěžovateli povinnost uhradit poškozenému vzniklou škodu ve výši 935 038 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě svědeckých výpovědí, a to především výpovědi poškozeného, a podporujících výpovědí několika dalších osob (partnerky a matky poškozeného, známých, kteří poškozenému pomáhali, atd.), kteří souhrnně popsali stěžovatelovo jednání, jemuž dle soudu nelze přisoudit jiný než podvodný úmysl. Stěžovatel využil slabé orientace poškozeného ve finančních záležitostech. 3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s podrobným odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, který věnoval otázce věrohodnosti jednotlivých výpovědí dostatečný prostor. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V jeho odůvodnění uvedl, že většina námitek stěžovatele směřovala do oblasti hodnocení důkazů a nelze je tedy podřadit pod žádný dovolací důvod. Soudy se hodnocení důkazů dostatečně věnovaly a nelze v něm spatřovat porušení zásady in dubio pro reo nebo přítomnost tzv. extrémního rozporu. Nedůvodná je dle dovolacího soudu rovněž námitka, že z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu nevyplývá žádné podvodné jednání (ani stěžovatelův podvodný úmysl). Dle Nejvyššího soudu z popisu skutku lze dovodit naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v první řadě namítá, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Soudy hodnotily důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Závěr o stěžovatelově vině opřely soudy o jediný důkaz, a tím je výpověď poškozeného. Přestože soudy tvrdí, že vinu stěžovatele prokazují i další výpovědi, tak z jejich záznamu nic takového nevyplývá. V tomto směru soud nepředestřel žádné relevantní úvahy. Řada dalších důkazů pak svědčí o tom, že se v dané věci o žádnou fiktivní půjčku nejednalo a stěžovatel poškozenému finanční prostředky skutečně poskytl. Jde např. o exekutorský zápis potvrzující tvrzený stav věci. I přes jeho zásadní rozpor s výpovědí poškozeného soud nevyslechl zaměstnance příslušného exekutorského úřadu. Ani soudy vyšších stupňů toto pochybení nenapravily. Zcela nepřípustně pak okresní soud hodnotí důkazy ve prospěch obhajoby. Konkrétně stěžovatel poukazuje na výpověď jednoho z jeho obchodních partnerů. I při přehlédnutí těchto důkazů jde však dle stěžovatele nanejvýš o situaci "tvrzení proti tvrzení", kterou pak soudy vyhodnotily v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu, pokud zejména nepřihlédly k osobnímu zájmu poškozeného na výsledku řízení. 6. Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Ta vyplývá z toho, že se soudy nevypořádaly s námitkami a argumentací stěžovatele. Soud prvního stupně dle stěžovatele zcela nedostatečně (útržkovitě) popsal obsah provedených důkazů a některé ještě překroutil. Toto pochybení nenapravily ani soudy vyšších stupňů. Dále soudy bez náležitého odůvodnění odmítly provést důkazní návrh obhajoby (posudek k orientovanosti poškozeného). 7. Stěžovatel rovněž namítá, že v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku chybí popis nejdůležitějšího znaku trestného činu podvodu, a sice uvedení poškozeného v omyl (resp. využití jeho omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti). Rovněž tak není zřejmý vztah mezi stěžovatelovým jednáním a tvrzeným škodlivým následkem. Nejvyšší soud se s těmito námitkami vypořádal zcela neurčitě. Stejně tak v rozsudku absentuje vyjádření subjektivní stránky trestného činu. 8. Konečně stěžovatel namítá rovněž porušení zásady nestrannosti soudu a zásady presumpce neviny. Stěžovatelova vina nebyla prokázána mimo rozumnou pochybnost. Soudy tvrzená "slabá orientace poškozeného ve finančních záležitostech" dle stěžovatele automaticky zneplatňuje jakýkoliv potenciální důkaz o jeho nevině. Konečně soudy dovodily závěr o stěžovatelově vině z hodnocení jeho trestní minulosti a existence exekučních povinností, což považuje stěžovatel za nepřípustné. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně z