IV.ÚS 3297/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3297/23 ze dne 21. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REAL, spol. s r. o., sídlem Bořivojova 883/116, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 193/2023-113 ze dne 13. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Michala Kodalíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 26 C 232/2021 se podává, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli dne 10. září 2012 smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, v níž si sjednali měsíční nájemné pro období od 15. září 2012 do 31. prosince 2017 ve výši 6 500 Kč, a dále, "od 1. 1. 2018 se sjednává nájemné ve výši tzv. místně obvyklého nájemného. Pro další období může být nájemné stanoveno pouze dle aktuálního znění občanského zákoníku, maximálně však do výše místně obvyklého nájemného, v současnosti ve výši tzv. cílového regul. nájemného dle zákona 107/2006 a to 127,17 Kč/m2". Dne 29. března 2019 stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi zaslala návrh dodatku č. 1 k nájemní smlouvě, podle kterého se strany smlouvy měly dohodnout na výši měsíčního nájemného pro období od 1. května 2019 ve výši 17 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastník dodatek nepodepsal, ale od května 2019 hradil nájemné ve výši 7 800 Kč (nájemné zvýšené o 20 %). 3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 26 C 232/2021-63 ze dne 24. února 2022 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení dlužného nájemného v celkové výši 211 600 Kč (9 200 Kč měsíčně za období od května 2019 do března 2021) s příslušenstvím. Obvodní soud dospěl k závěru, že neakceptoval-li vedlejší účastník stěžovatelkou dne 29. března 2019 navržené zvýšení nájemného, bylo s ohledem na ujednání nájemní smlouvy o nájemném v obvyklé výši (pro období od 1. ledna 2018) na stěžovatelce, aby podle § 2249 občanského zákoníku podala k soudu žalobu na určení výše nájemného, nikoli aby se za období od května 2019 do března 2021 domáhala dlužného nájemného. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 58 Co 168/2022-90 ze dne 23. června 2022 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud měl na rozdíl od obvodního soudu ujednání o výši nájemného od 1. ledna 2018 za neurčité, neboť neobsahuje údaje, na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, a tudíž neplatné. Pro tuto částečnou neplatnost nájemní smlouvy tedy platilo podle městského soudu pro období od 1. ledna 2018 ujednání o výši nájemného 6 500 Kč měsíčně (nikoli nájemné v obvyklé výši). Městský soud se shodl s obvodním soudem v tom, že požadovala-li stěžovatelka po vedlejším účastníkovi od 1. května 2019 vyšší nájemné (částku 17 000 Kč měsíčně), měla postupovat podle § 2249 občanského zákoníku. Ustanovení § 2246 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého neujednají-li strany výši nájemného, vznikne pronajímateli právo na nájemné v takové výši, jaká je v den uzavření smlouvy v místě obvyklá pro nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních podmínek, na danou věc nedopadá (již jen) proto, že se týká nájemních vztahů vzniklých podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že městský soud se při řešení v dovolání stěžovatelkou vznesené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího soudu v tom, že se dostatečně nevypořádal s její v dovolání uvedenou argumentací, zejména jde-li o nesouhlas stěžovatelky s názorem městského soudu, že pro případ neplatnosti ujednání o výši nájemného pro období od 1. ledna 2018 platí i nadále ujednání o výši nájemného v částce 6 500 Kč. Podle stěžovatelky neurčitost ujednání o výši nájemného pro období od 1. ledna 2018 takový následek mít nemůže, protože nájemné ve výši 6 500 Kč bylo stranami smlouvy sjednáno jen do dne 31. prosince 2017. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nenavrhovala zvýšení nájemného, ale domáhala se po vedlejším účastníkovi úhrady nájemného ve výši místně obvyklého nájemného, které jí podle nájemní smlouvy, případně podle § 2246 odst. 2 občanského zákoníku, od 1. ledna 2018 náleželo. Bylo-li ujednání o výši nájemného od 1. ledna 2018 neplatné, nájemní smlouva pozbyla svou základní náležitost a nájem ke dni 31. prosince 2017 zanikl. Vzhledem k tomu, že ustanovení o výši nájemného pozbylo své platnosti již za účinnosti nového občanského zákoníku a strany projevily vůli být nájemní smlouvou vázány i od 1. ledna 2018 (ovšem za jiných podmínek), nepůjde o neplatnost nájemní smlouvy, neboť nebylo nutné sjednat tuto náležitost (výši nájemného) a zákon (§ 2246 odst. 2 občanského zákoníku) stanoví, že se v takovém případě platí nájemné ve výši v místě obvyklém. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. 10. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jejich porušení napadeným rozhodnutím ani postupem soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda stěžovatelce náleží pro období od 1. ledna 2018 nájemné v obvyklé výši, když ustanovení smlouvy, kterým si takovou výši nájemného strany smlouvy sjednaly, je pro neurčitost neplatné. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. 11. Důvody, pro které obvodní soud a městský soud nevyhověly žalobě ani odvolání stěžovatelky, a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodněních jejich rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že soudy se otázkou, jakým způsobem měla