IV.ÚS 3297/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3297/24 ze dne 8. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t.č. Vazební věznice a ÚVZD Brno, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2024 č. j. 6 To 65/2024-510, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že stěžovatel je obžalován ze zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl, stručně vymezeno, dopustit tím, že dne 13. 3. 2024 po předchozí slovní rozepři zaútočil za použití šroubováku na poškozeného Petra K. (jedná se o pseudonym), kterého opakovaně bodl do čela, levé nohy, krku a levé paže, čímž mu způsobil, kromě jiného, bodnou ránu krku, zasahující až do průdušnice, přičemž bez rychlého poskytnutí lékařské péče by došlo k ohrožení životních funkcí z důvodu možného masivního krvácení z velkých cév krku či k případnému dušení. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2024 č. j. 48 T 8/2024-499 rozhodl, že podle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel ponechává ve vazbě i nadále z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. 3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl instanční stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel připomíná, že je vazebně stíhán od března 2024, což považuje za rozporné s tzv. doktrínou zesílených důvodů, neboť obecné soudy nedostály své povinnosti a nepředložily další závažné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho další ponechání ve vazbě. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu představuje zbavení osobní svobody zásah, u nějž musí být prokázáno, že je za daných okolností nezbytné. 5. Stěžovatel poukazuje na obsah rozsudku Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. 3 T 18/2024, kterým byla podle § 314r odst. 4 trestního řádu schválena dohoda o vině a trestu uzavřena mezi ním a státním zástupcem a jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. V této dohodě je stanovena povinnost stěžovatele vykonávat ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. Právě otázka závislosti na alkoholu je podle soudů významným faktorem pro jeho ponechání ve vazbě, aby tak byla ochrana společnosti maximalizována. Stěžovatel je přesvědčen, že souhlasil-li s výkonem ústavní léčby, pak jeho další ponechání ve vazbě nemůže být považováno za nezbytné. V této souvislosti cituje nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2090/24, bod 25. (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle kterého je podmínkou držení ve vazbě přesvědčivé odůvodnění vysvětlující, proč ochranným léčením ani přes jeho ústavní formu nelze dosáhnout účelu vazby. Nedostatečnost takového odůvodnění představuje porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. 6. Oproti tomu, vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení (bod 16.) uvedl, že zákonodárce v § 73 trestního řádu, v němž jsou uvedeny instituty, jimiž lze případně nahradit vazbu, ochranné léčení, byť ústavní formou, neuvádí. Vrchní soud se nezabýval relevantní judikaturou Ústavního soudu, ačkoli tak byl povinen učinit, a rozhodl v rozporu s jejími nosnými důvody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud (po doplnění ústavní stížnosti o chybějící přílohu) posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 9. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována značná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)]. 10. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvě