IV.ÚS 3300/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3300/22 ze dne 14. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RP Climbing s. r. o., sídlem Hegerova 345, Polička, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 319/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2022 č. j. 28 Cdo 1662/2022-844 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2022 č. j. 4 Cmo 67/2020-810, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nikoly Jírů, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a "právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny". 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 54 ECm 6/2014 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2015 č. j. 54 ECm 6/2014-169 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím, a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 87 756,46 Kč. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 č. j. 1 Cmo 114/2015-238 rozsudek krajského soudu potvrdil. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2016 č. j. 23 Cdo 5753/2015-271. 3. Poté vrchní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305 znovu potvrdil rozsudek krajského soudu a vedlejší účastnici uložil, aby stěžovatelce zaplatila na náhradě nákladů řízení před odvolacím i dovolacím soudem částku 44 044 Kč. Usnesením ze dne 5. 3. 2018 č. j. 23 Cdo 541/2018-344 Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl dovolání vedlejší účastnice s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Obě tato rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18 (N 169/91 SbNU 121). 4. Vrchní soud pak usnesením ze dne 6. 8. 2019 č. j. 1 Cmo 114/2015-368 výše uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, načež tento soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2020 č. j. 54 ECm 6/2014-776 žalobu opět zamítl a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 180 968,81 Kč. 5. K odvolání vedlejší účastnice vrchní soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 146 410 Kč s příslušenstvím, jakož i náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 257 523 Kč. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice zpracovala projektovou žádost za účelem získání finanční podpory z Evropského sociálního fondu, na jejímž základě bylo rozhodnuto o přidělení projektové podpory stěžovatelce ve výši 2 674 367,34 Kč, a protože mezi nimi nedošlo k platnému uzavření smlouvy, vzniklo stěžovatelce bezdůvodné obohacení ve výši "ceny obvyklé", která činí 170 610 Kč včetně daně z přidané hodnoty, přičemž vedlejší účastnici již bylo uhrazeno 24 000 Kč. 6. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 808,80 Kč. V dovolání stěžovatelka vytkla vrchnímu soudu, že oproti svým předchozím rozhodnutím vydaným v této věci nyní rozhodl opačně, aniž by došlo ke změně důkazní situace a podstatných skutkových okolností, a proto je jeho rozhodnutí překvapivé a nepřezkoumatelné, dále vyjádřila nesouhlas s jeho závěrem ohledně výše bezdůvodného obohacení s tím, že se jí nedostalo prostoru k reakci na změnu právního názoru, a vymezila se vůči posouzení uplatněného nároku jako nikoliv rozporného s dobrými mravy. Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci vrchním soudem jako souladné s judikaturou dovolacího soudu a jeho závěr ohledně namítaného rozporu výkonu práva vedlejší účastnicí jako nikoliv nepřiměřený. Nedospěl ani k tomu, že by rozsudek vrchního soudu byl nepřezkoumatelným. Ostatními námitkami, které měly skutkovou povahu nebo jejich předmětem byly vady řízení, se, jak s odkazem na § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř. vysvětlil, zabývat nemohl, nicméně hodnocení provedených důkazů neshledal rozporným se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), a ani nepřisvědčil stěžovatelce, že by došlo k porušení poučovací povinnosti či že by dovoláním napadené rozhodnutí bylo tzv. překvapivé. II. Stěžovatelčina argumentace 7. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu a vrchnímu soudu, že se zásadním způsobem odchýlily od svého předchozího náhledu a rozhodly zcela opačně, aniž by pro to byl dán důvod, resp. aniž by tuto změnu vysvětlily a opřely se o konkrétní stav spisového materiálu, v důsledku čehož došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí i ochrany jejího legitimního očekávání, přičemž nerespektovaly právní názor Ústavního soudu. Důvod kasačního zásahu tohoto soudu, tj. neprovedení a nezohlednění důkazu znaleckým posudkem Ing. Jana Zdražila, stěžovatelka označuje za formální s tím, že vrchní soud "řízení o tento důkaz doplnil" při odvolacím jednání dne 26. 9. 2017, a tvrdí, že nález rozhodně neměl vyznít tak, že soudy mají o tento důkaz doplnit dokazování a poté změnit svůj právní názor. Jeho existence podle stěžovatelky nebyla žádné novum, o které by se mohla změna právního názoru opřít, a to tím spíše, že znalecký posudek neřeší a řešit nemůže, zda je nárok dán, ale jak má být vysoký. Kromě toho krajský soud na základě provedeného dokazování "přidal" další důvod zamítnutí žaloby, kterým byl rozpor požadavku vedlejší účastnice s dobrými mravy. 8. Podle stěžovatelky je také otázkou, zda ji vrchní soud, když hodlal vyjít ze závěrů znaleckého posudku (ve smyslu, že hodlá zcela změnit svůj dosavadní právní názor a vyjít z procentních sazeb v posudku uvedených), neměl v rámci předvídatelnosti rozhodnutí upozornit a dát jí prostor k příslušné procesní reakci - doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů. Odmítá přitom názor Nejvyššího soudu, že tomu nebylo třeba, přičemž poukazuje na to, že uvedený znalecký posudek byl zastaralý, překonaný a jen obtížně použitelný a účastnicím nebyla dána možnost navrhnout výslech znalce, apod. 9. Stěžovatelka dále tvrdí, že dotace, o kterou se měla vedlejší účastnice zasloužit, byla čerpána jen do částky 185 147 Kč, nad tuto částku z ní neměla žádný profit, a tudíž výše bezdůvodného obohacení se měla odvíjet z této částky, nikoliv z částky 2 674 000 Kč, která nebyla jako dotace "načerpána" a která tak představuje pouze hypotetické obohacení, z něhož vycházet nelze. 10. Nadto se vrchní soud a následně i Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně a zejména nedostatečně vypořádaly s argumentem krajského soudu, podle něhož nelze plnění vedlejší účastnici přiznat pro rozpor s dobrými mravy, neboť jí bylo uhrazeno, co si strany dohodly a co lze považovat za spravedlivé. V podrobnostech stěžovatelka odkázala na závěry krajského soudu, přičemž namítla, že měl-li vrchní soud za to, že použití daného institutu není namístě, bylo jeho povinností ji na to upozornit. 11. Stěžovatelka uzavírá, že krajský soud poté, co byl jeho v pořadí první rozsudek zrušen, vyzval účastnice k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů, doplnil dokazování "dovýslechy" svědků, provedl důkaz uvedeným znaleckým posudkem, tj. učinil vše, aby po formální a procesní stránce mu nebylo možno již nic vytknout, načež dospěl ke stejnému závěru, vrchní soud však za stejné skutkové, resp. důkazní situace rozsudek krajského soudu změnil, přičemž zcela "obrátil" svůj právní názor. Porušení vlastnického práva pak stěžovatelka spatřuje v tom, že nyní má hradit na nákladech soudního řízení celkem částku 502 644 Kč, a to poté, co byla v řízení úspěšná, a platit vedlejší účastnici, která byla pro ni neznámou "nastrčenou" osobou, resp. fakturačním místem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vyd