IV.ÚS 3304/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3304/07 ze dne 27. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele PhDr. J. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze, Vápencová 13, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006 č.j. 1 T 7/2005-822, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007 č.j. 7 To 3/2007-912, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2007 č.j. 3 Tdo 615/2007-971, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti napadaných rozhodnutí obecných soudů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), k § 219 odst. 1 trestního zákona, za což stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 10. 2006 bylo dále stěžovateli uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, poškozený Z. byl tímto odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým usnesením ze dne 20. 2. 2007 zamítl odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") následně svým usnesením ze dne 19. 9. 2007 odmítl dovolání stěžovatele. 2. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obecné soudy v těchto rovněž nerespektovaly zásady ve smyslu čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny. 3. Ve své ústavní stížnosti, po předestření průběhu řízení v předmětné trestní věci před obecnými soudy, stěžovatel přednesl výhrady stran procesu dokazování, jak k tomuto přistoupily obecné soudy. Stěžovatel obecným soudům předně vytýkal, že při činění svých skutkových zjištění vycházely mimo jiné z jeho prvotních výpovědí, ač stěžovatel v těchto pouze rekonstruoval sled událostí, které si, jak dodatečně zjistil, nepamatuje z důvodu své amnézie na okolnosti spáchání jemu prokazovaného skutku. Obecné soudy tak měly prvotní výpovědi stěžovatele zcela pominout a nikterak je nehodnotit. Podle přesvědčení stěžovatele se pak obecné soudy dopustily rovněž vadného hodnocení důkazů, kdy svá skutková zjištění vystavěly výhradně na svědecké výpovědi poškozeného Z., aniž by dostatečně pečlivě zkoumaly důkazy ostatní, jmenovitě výpověď svědka H., zprávu o zdravotním stavu stěžovatele těsně po činu a ve věci obstarané znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie. Takto specifikované důkazy nebyly obecnými soudy hodnoceny náležitým způsobem, čehož důsledkem obecné soudy nesprávně uzavřely, že se stěžovatel dopustil jednání, jak je popsáno ve skutkové větě, resp. v odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu. 4. Stěžovatel se rovněž nebyl s to ztotožnit s právními závěry obecných soudů. Pokud obecné soudy přijaly právní závěr, dle něhož stěžovatelovo trestné konání bylo vedeno nepřímým úmyslem usmrtit poškozeného Z., tento postrádá oporu v provedeném dokazování. Dospěly-li pak obecné soudy k právnímu závěru, podle kterého trestné konání stěžovatele nenaplňuje znaky putativní nutné obrany, stalo se tak na podkladě jen okrajového zabývání se otázkou, jak se jednání poškozeného Z., které bezprostředně předcházelo útoku stěžovatele, mohlo jevit stěžovateli za situace, kdy se nacházel v takovém duševním stavu, který mu neumožňoval náležitou korekci vlastního chování. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. 5. Do své ústavní stížnosti stěžovatel dále obsáhl námitky ve vztahu k trestu, který byl jemu napadaným rozsudkem krajského soudu uložen. S ohledem na okolnosti činu stěžovatele bylo na krajském soudu, aby při užití ustanovení § 32 odst. 2 trestního zákona přikročil ke snížení stěžovatelova trestu výrazně pod spodní hranici trestní sazby, trest odnětí svobody v trvání osmi let tak nelze označit než jako pro stěžovatele značně nespravedlivý. V této části ústavní stížnosti stěžovatel taktéž poznamenal, že rozsudek, v němž krajský soud při úvahách o potrestání stěžovatele konstatuje jeho sníženou příčetnost, aniž by tuto posoudil jako významnou pro stěžovatelovu schopnost rozpoznat okolnosti spáchaného skutku, považuje za vnitřně rozporný. 6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 7/2005. Z tohoto zjistil, že dle napadaného rozsudku krajského soudu stěžovatel dne 3. 1. 2004 kolem 19:50 hod. v obci Hradišťko-Rajchardov, před domem č.p. 334 a č.p. 335, po předchozím slovním konfliktu, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl poškozeného Z. tak, že proti němu opakovaně zaútočil kuchyňským nožem o délce asi 10 cm, způsobil mu povrchní řeznou ránu na levém předloktí a následně ho stejným kuchyňským nožem bodl do oblasti levé poloviny hrudníku, čímž mu způsobil bodné poranění hrudníku a břicha s poraněním velké předstěny a měkkých tkání mezi žaludkem a tlustým střevem a s krvácením do břišní krajiny, když ke smrti poškozeného nedošlo v důsledku poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo v důsledku aktivní obrany poškozeného. Tímto jednáním se stěžovatel dopustil spáchání pokusu trestného činu vraždy podle ustanovení § 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1 trestního zákona, za což mu byly uloženy trest a ochranné léčení, jež byly naznačeny v předchozím. Při prostudování spisu krajského soudu sp. zn. 1 T 7/2005 učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. II. 7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud předně nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatele naprosto postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti nadto stěžovatel ani přesvědčivě nevymezil, neboť k námitkám obsaženým v jeho ústavní stížnosti, které spadají výhradně do rámce práva podústavního, pouze připojil výčet údajně obecnými soudy porušených ústavně zaručených práv. 9. Do své ústavní stížnosti stěžovatel obsáhl výtky stran postupu, jakým krajský soud prováděl dokazování v trestní záležitosti stěžovatele. K takto naznačeným výhradám stěžovatele má však Ústavní soud za potřebné připomenout, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, přičemž do jejich rozhodovací činnosti může v tomto směru zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Do procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud ingeruje toliko v případech, kdy důkazy byly získány a posléze použity v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nastoupení žádné z výše popsaných okolností neshledal. 10. K námitkám stěžovatele poukazujícím na vadné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů považuje Ústavní soud za nutné uvést, že jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zj