IV.ÚS 3304/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3304/16 ze dne 15. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Čuby, zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou, se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 č. j. 22 Cdo 2683/2014-210, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014 č. j. 69 Co 455/2009-188, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti a) Obvodního soudu pro Prahu 5, b) Romana Schustera a c) Vendulky Schusterové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 4. října 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Jan Čuba (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími byly porušeny článek 9 odst. 3 a článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 9. července 2009 č. j. 25 C 93/2006-111 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. X1 o výměře 376 m2, druh pozemku travnatý porost, a parc. č. X2 o výměře 117 m2, druh pozemku zastavěná plocha, vyznačených na geometrickém plánu Ing. Petra Vyskočila ze dne 27. února 2008, č. 5/2008, zapsaných na listu vlastnictví č. Y1 a č. Y2 pro obec Praha, katastrální území Řeporyje (dále jen "sporné pozemky"). 2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 1941 uzavřeli právní předchůdci žalovaných, manželé František a Františka Maršíkovi, s právní předchůdkyní a babičkou žalobce, Annou Podzemskou, dvě trhové smlouvy. V roce 1947 uzavřeli manželé František a Františka Maršíkovi s Annou Podzemkou další trhovou smlouvu, na jejímž základě mohli manželé Maršíkovi nabýt dojmu, že zakoupili od Anny Podzemské část sporných pozemků. Uzavřená trhová smlouva však neobsahovala všechny podstatné náležitosti, a nebyla tedy platným právním úkonem. V 50. letech 20. století se staly sporné pozemky, společně s dalšími, součástí většího oploceného celku (o rozloze 1 715 m2) a byly stále užívány manžely Maršíkovými. V roce 1960 manželé Maršíkovi převedli na svého syna Josefa Maršíka a snachu Jindřišku Maršíkovou kupní smlouvou pozemky, které byly součástí oploceného celku, včetně sporných pozemků. Rozsah oplocení celku se nijak nezměnil. V kupní smlouvě z roku 1960 nebyla nijak specifikována výměra převáděných pozemků. Následně byly sporné pozemky (mimo jiné) převedeny v roce 1993 manžely Maršíkovými na manžele Lubasovi a v roce 2000 manžely Lubasovými na žalované. Právní předchůdkyně a matka žalobce, paní Běla Čubová, se o sporné pozemky začala zajímat po vypracování geometrického plánu v roce 1997, respektive až v roce 2001. Na tomto základu soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdci žalovaných drželi sporné pozemky od roku 1947, nejpozději však od roku 1960, v dobré víře. S ohledem na délku oprávněné držby sporných pozemků, trvající více než deset let, dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní předchůdci žalovaných nabyli vlastnictví sporných pozemků vydržením. Z tohoto důvodu neshledal žalobu důvodnou. 3) K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. ledna 2010 č. j. 69 Co 455/2009-132 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. 4) Dovolání žalobce Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 22. srpna 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 odmítl jako nepřípustné. 5) Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu podal žalobce v roce 2012 první ústavní stížnost. Nálezem ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/2012 Ústavní soud konstatoval, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2010 č. j. 69 Co 455/2009-132, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010, bylo porušeno právo stěžovatele (žalobce) na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a označená rozhodnutí obecných soudů zrušil. 6) V odůvodnění svého kasačního nálezu Ústavní soud uvedl, že obecné soudy se v dané věci dopustily ústavně nepřípustné libovůle, neboť dostatečně nereflektovaly judikaturou stanovená kritéria pro posouzení naplnění podmínek vydržení. Tím porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Úkolem odvolacího soudu následně bylo v intencích odůvodnění kasačního nálezu znovu zvážit, zda právní předchůdci žalovaných oprávněně drželi a vydrželi sporné pozemky, resp. zda v dané věci převažují skutečnosti svědčící pro dobrou víru právních předchůdců žalovaných, anebo naopak skutečnosti jejich dobrou víru zpochybňující. 7) Rozsudkem ze dne 26. února 2014 č. j. 69 Co 455/2009-188 Městský soud v Praze opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se podrobně zabýval jednotlivými kritérii rozhodnými pro posouzení dobré víry právních předchůdců žalovaných, tak jak je formuloval ve svém kasačním nálezu Ústavní soud. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdci žalovaných nabyli spoluvlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením. 8) Dovolání žalobce Nejvyšší soud v pořadí druhým usnesením ze dne ze dne 29. června 2016 č. j. 22 Cdo 2683/2014-210, odmítl jako nepřípustné. III. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti poukazuje na jednotlivá kritéria, která Ústavní soud vymezil ve svém kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 4365/2012, s tím, že obecné soudy se s těmito údajně nijak nevypořádaly. V opačném případě by totiž musely dospět k závěru, že právní předchůdci žalovaných nebyli v dobré víře, tím pádem nemohli vydržet sporné pozemky a tyto následně platně převést. V tomto směru se prý obecné soudy nijak nezabývaly tím, že žalovaní předložili v řízení před soudem prvního stupně neplatnou kupní smlouvu z roku 1946 (správně trhovou smlouvu z roku 1947). Stejně tak obecné soudy dle stěžovatele dostatečně nereflektovaly skutečnost, že vydržení představuje mimořádný způsob nabytí vlastnictví, protože současně znamená zánik dosavadního vlastnického práva jiného subjektu. Z tohoto důvodu je třeba podmínky vydržení posuzovat velmi přísně, čemuž odpovídá i právní úprava obsažená v ustanoveních § 134, § 129 a § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013. Stěžovatel zdůrazňuje, že institut vydržení nemovitosti byl do zákona č. 40/1964 Sb. navrácen až novelou z roku 1983. V období od roku 1961 - 1983 v československém právním řádu vůbec nebyl zakotven. Následně stěžovatel velmi podrobně popisuje situaci, v níž se v období mezi lety 1948 a 1989 nacházela jeho matka Běla Čubová a babička Anna Podzemská (právní předchůdkyně stěžovatele). Poukazuje na skutečnost, že k "zaplocení" jejich pozemků ze strany třetích osob došlo v několika případech. Nepřicházelo však v úvahu, že by na sebe právní předchůdkyně stěžovatele mohly upozorňovat tím, že by vyzývaly soukromou osobu, aby od nich zaplocené pozemky vykoupila, neboť matka i babička stěžovatele byly v roce 1950 prohlášeny za kulaky. I přesto se však právním předchůdkyním stěžovatele podařilo některé případy "zaplocení' pozemků vyřešit dohodou (odkoupením těchto pozemků nebo odstraněním plotu). V případě manželů Josefa a Jindřišky Maršíkových však v roce 1964 došlo při tzv. obnově operátu evidence nemovitostí "chybou v šetření vlastnických hranic a v rozporu s pozemkovou knihou" k zapsání vlastnictví k oploceným pozemkům (včetně sporných pozemků), které od roku 1960 užívali manželé Maršíkovi. Tím došlo k rozšíření původně odkoupených pozemků z 866 m2 na 1 715 m2, tedy bezmála o sto procent. Stěžovatel podrobně popisuje vývoj majetkoprávních vztahů po roce 1989, kdy se jeho matce podařilo získat zpět sousední zemědělské pozemky, na nichž dříve hospodařilo JZD Chýně a následně nástupnická obchodní společnost Agras, a. s. Dle stěžovatele se jeho matka snažila až do své smrti zjednat v jejich majetkoprávních vztazích řád. Stěžovatel dále uvádí okolnosti setkání, během něhož mu měli žalovaní předložit kopii ujednání, na jehož rubu měly být údajné splátky, které během roku 1946 spláceli manželé František a F