IV.ÚS 3306/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3306/23 ze dne 17. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 5 Tdo 734/2023-4917, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2023 č. j. 11 To 13/2023-4855 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. srpna 2022 č. j. 4 T 59/2021-4791, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Řízení se zastavuje. Odůvodnění: I. Stručný popis věci a jejího procesního vývoje 1. Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí trestních soudů. Údajně porušila jeho ústavně zaručená práva zakotvená jak Listině základních práv a svobod, tak v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel byl ředitelem X. Orgány činné v trestním řízení proti němu vedly vícero trestních řízení. Nynější trestní větev se týká prodeje a těžby kamene v XY. Zjednodušeně řečeno, stěžovatel umožnil prodej kamene za výrazně nižší prodejní cenu, než je cena tržní. Místo nejméně 125 Kč/tunu byla cena toliko 50 Kč/tunu. Při objemu 18 tis. tun by celková prodejní cena činila nejméně 2,7 mil. Kč (včetně DPH), ale kamení se prodalo jen za 1 mil. Kč (včetně DPH). Stěžovatel tím způsobil škodu ve výši nejméně 1,6 mil. Kč. Trestní soudy ho proto odsoudily za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 trestního zákoníku). Uložily mu jednak peněžitý trest (870 tis. Kč), jednak trest zákazu činnosti - dvouletý zákaz výkonu funkce statutárního zástupce organizačních složek státu a jiných právnických osob s majetkovou účastí státu. Stěžovatel využil všech opravných prostředků před trestními soudy, ale bez úspěchu. II. Stručné shrnutí argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizoval trestní soudy, že špatně vyhodnotily nynější věc. Prý pracovaly jen s těmi důkazy, které jej usvědčují z trestné činnosti. Dále je kritizoval, že použily nepřípustné důkazy, především odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. III. Posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem 4. Dne 10. 12. 2025 původní návrh soudce zpravodaje Josefa Fialy nezískal potřebnou většinu hlasů. Předseda senátu proto tentýž den určil k vypracování návrhu rozhodnutí Zdeňka Kühna jako nového soudce zpravodaje (§ 55 zákona o Ústavním soudu) 5. Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 13. 12. 2023. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel zemřel. Otázkou je, zda se Ústavní soud může nynější trestní věcí dále věcně zabývat či zda musí řízení zastavit. Druhý uvedený postup je správný. 6. Ústavní stížnost je individuálním prostředkem ochrany základních práv. Z povahy věci se váže na jednotlivce, do jehož subjektivních práv orgány veřejné moci přímo zasáhly. I to je důvod, proč judikatura zapovídá, aby třetí osoby podaly jménem a za jiného ústavní stížnost. Právo podat ústavní stížnost se nepřevádí ani nepřechází [podrobně usnesení ze dne 24. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 234/96 (U 23/6 SbNU 234), ze dne 17. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 17/03 (U 20/31 SbNU 333) a ze dne 4. 4. 1997 sp. zn. III. ÚS 66/97 (U 8/7 SbNU 357)]. Jde mj. o subjektivní funkci ústavní stížnosti, která se prolíná celou úpravou ústavní stížnosti (srov. blíže Šimíček, V. Ústavní stížnost. 5. vyd. Praha: Leges, 2025, s. 116). 7. Pokud stěžovatel během řízení o ústavní stížnosti zemře, řízení se zastaví. Účastník jakéhokoli soudního řízení totiž musí mít procesní subjektivitu (způsobilost být účastníkem řízení), která se váže na právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti). Ta vzniká narozením a zaniká smrtí (§ 23 občanského zákoníku). V rozhodovací praxi Ústavního soudu se objevuje celá řada rozhodnutí, která v reakci na smrt stěžovatelů řízení zastavila [srov. usnesení ze dne 20. 7. 1999 sp. zn. I. ÚS 160/99 (U 48/15 SbNU 283), v navazující judikatuře nejnověji např. usnesení ze dne 30. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 1940/24 či ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3202/23; v doktríně srov. Šimíček, V. Komentář k § 77, in: Filip, J. - Holländer, P. - Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 613]. 8. Z tohoto obecného pravidla existuje výjimka. Ta je ale podmíněna: pokračování v řízení musí umožňovat povaha projednávané věci. 9. Na otázku, kdy povaha věci neumožňuje, aby obecné soudy po smrti účastníka řízení ve věci dále pokračovaly, existuje bohatá judikatura a odborná literatura. Zejména jde o ty případy, kdy práva a povinnosti hmotněprávní povahy nepřecházejí na právní nástupce, eventuálně okamžikem smrti zaniká právní vztah nebo určitá skutková podstata podle určitého právního předpisu vyžaduje existenci účastníka řízení. Stručně řečeno, v řízení nelze pokračovat, pokud jsou práva či povinnosti výlučně spjaty s konkrétním jedincem [srov. Přidal, O. Komentář k § 107, in: Svoboda, K. - Smolík, P. - Levý, J. - Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 533; dále Doležal, M. Komentář k § 107, in: Jirsa, J. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha I. § 1-250l občanského soudního řádu. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 683 až 685 včetně tam cit. judikatury; srov. k témuž nález ze dne 29. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 133/03 (N 14/32 SbNU 123), Zastavení soudního řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru]. 10. Rovněž Ústavní soud v minulosti pokračoval v řízení, i když stěžovatelé zemřeli, neboť to povaha věci umožňovala (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 968/15; ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 63/15; ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 1732/07 nebo nejnověji ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 984/24). 11. To ale neplatí pro řízení trestní. Hlavním argumentem je, že trestněprávní vztah mezi pachatelem a státem má ryze osobní povahu. Subjektem trestněprávního vztahu je jen pachatel trestného činu a nikdo jiný. Jen on nese trestní odpovědnost za své protiprávní jednání. Pokud pachatel zemře, trestní odpovědnost, resp. trestněprávní vztah zaniká. Ostatně po smrti nelze provádět výkon trestu. 12. Jiná je situace právnických osob. U nich zákonodárce výslovně připustil, aby trestní odpovědnost přešla na právní nástupce právnické osoby (§ 10 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Přechod trestní odpovědnosti na právní nástupce právnické osoby tu má své opodstatnění. Bez ní by se vyprázdnil samotný trestní postih, neboť právnické osoby by se mohly trestní odpovědnosti jednoduše vyhnout tím, že se např. přemění. U lidí se tato zásada přirozeně neuplatní. 13. Oporu pro pokračování v řízení o ústavní stížnosti zemřelých obviněných neposkytuje ani § 265p odst. 3 trestního řádu (Bylo-li podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.; v trestní judikatuře usnesení NS ze dne 16. 8. 2023 sp. zn. 8 Tdo 731/2023, č. 20/2024 Sb. rozh. tr., bod 21 a násl.). To z několika důvodů. 14. Zaprvé, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2194/18, bod 24]. 15. Zadruhé, § 63 zákona o Ústavním soudu mluví o přiměřeném použití občanského soudního řádu, nikoli jiného procesního řádu. Již to vylučuje "přiměřené" použití trestního řádu (v tomto smyslu též usnesení IV. ÚS 3202/23, bod 8). 16. Zatřetí, je sice pravda, že Ústavní soud v minulosti připustil (analogické) použití trestního řádu, vždy ale šlo o výjimečné případy. Ústavní soud tak použil trestní řád, protože to odůvodňovala potřeba předejít neústavnímu stavu, který by přetrvával i po jeho kasačním zásahu [srov. nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99 (N 156/16 SbNU 157), který rozšířil dobrodiní souvislosti, tzv. beneficium cohaesionis, na ústavní stížnost; pro zdrženlivější postup srov. nedávný nález ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 1933/24, Svoboda projevu u kontroverzních projevů vs. postih za šíření toxikomanie, bod 65]. 17. Začtvrté, cílem řízení o ústavní stížnosti není zjistit, zda byl spáchán trestný čin, zda jej spáchal právě stěžovatel a zda si zasluhuje trest (jak je tomu u řízení před trestními soudy). Cílem řízení před Ústavním soudem je ochrana základních práv jednotlivce (viz v bodě 6 shora zmíněná subjektivní funkce ústavní stížnosti). Řízení o ústavní stížnosti není tudíž srovnatelné s řízením trestním. Každé řízení sleduje jiný účel. Ústavní stížnost není mimořádným opravným prostředkem, nýbrž svébytným prostředkem k ochraně základních práv. Právě proto § 265p odst. 3 trestního