IV.ÚS 3308/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3308/23 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České přístavy, a. s., sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Malátova 633/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 210/2023-298 ze dne 21. září 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 24 C 99/2023-207 ze dne 26. dubna 2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Trigema Projekt Smíchov s. r. o., sídlem Bucharova 2641/14, Praha 5 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 24 C 99/2023 se podává, že obvodní soud zamítl žalobu, aby byla vedlejší účastnice povinna obnovit oplocení u hranice pozemku parc. č. 5043/1 směrem k sousedícímu pozemku parc. č. 5042/2, vše k. ú. Smíchov, obnovit původní stav označené travnaté části tohoto pozemku a zdržet se veškerých zásahů do nerušeného výkonu držby k oplocení a označené travnaté části pozemku. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka již od 6. ledna 2022 (tj. od doručení oznámení o zahájení stavebního řízení) věděla o stavebním řízení týkajícím se stavby, jakož i o tom, že stavba může zasáhnout do její držby oplocení a části pozemku způsobem, jaký namítá v posesorním řízení. Stěžovatelce již tehdy nic nebránilo, aby se ochrany tvrzeného vlastnického práva k oplocení a části pozemku (u níž tvrdila vydržení) a potažmo i ochrany držby domáhala petitorní žalobou nebo i žalobou na ochranu rušené držby podle § 1004 občanského zákoníku. Tato žaloba je určena k zajištění rychlé a účinné neformální ochrany držiteli nemovité věci před prováděním nebo odstraňováním stavby. Podle městského soudu vedlejší účastnice (jako stavebník) sice bez souhlasu stěžovatelky jako oprávněného držitele rušila její držbu oplocení a části pozemku, učinila tak však na základě stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení. Stěžovatelka přitom byla jeho účastnicí a veškeré její námitky v něm byly vypořádány. Stěžovatelka se navíc žalobou z rušené držby fakticky domáhá odstranění již vybudované nové stavby (nové části oplocení, nového chodníku a na to navazující rekonstruované silnice). Zpětné vybudování by bylo zjevně neekonomické. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru o aplikaci § 1007 občanského zákoníku o ochraně proti odnětí držby (nikoli § 1003 o ochraně rušené držby), s obvodním soudem se ale shodl, že nebyla splněna podmínka svémocného (právem nedovoleného) zásahu vedlejší účastnice do držby stěžovatelky. Stěžovatelka, která se dovolává ochrany držby před rušením, resp. vypuzením provedením stavby, totiž byla účastnicí stavebního řízení, v němž byly jí uplatněné námitky (shodné s námitkami uplatňovanými v řízení před obecnými soudy) shledány nedůvodnými. Podle městského soudu je při postupu podle § 1003 i podle § 1004 občanského zákoníku třeba aplikovat i pravidla uvedená v § 1004. Ten řeší vztah mezi zásahem oprávněným ve smyslu veřejného práva, a tím, zda žalobce měl možnost uplatnit své námitky ve správním řízení. Disponovala-li vedlejší účastnice veřejnoprávním oprávněním (rozhodnutím orgánu veřejné moci), není její jednání právem nedovolené, tudíž svémocné. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka argumentuje, že více než dvacet let užívá oplocení, část pozemku, na kterém se nachází oplocení i část pozemku, která je oplocením k přístavu fakticky přičleněna. Svémocné rušení držby oplocení i části pozemku spatřuje v tom, že vedlejší účastnice přeložila (resp. nahradila) část oplocení mimo původní hranici a na části pozemku stále zůstávají realizovány části stavby. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, že umístění (posunutí) oplocení pro ni nemá žádný hospodářský význam, když část pozemku nyní za plotem byla neudržovanou, zarostlou a jinak zjevně neužívanou. Namítá, že soudy (po zjištění, že stěžovatelka vykonávala pokojnou a nerušenou držbu oplocení a části pozemku) zkoumaly podmínku svémocného rušení držby vedlejší účastnicí svévolně, mimo rámec zákona a zjevně v neprospěch stěžovatelky. Odkazuje k tomu na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 3474/21 ze dne 19. dubna 2022 a sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. května 2019 (N 93/94 SbNU 179); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] Považuje za nemyslitelné, aby k zásahu do práva na pokojnou držbu došlo bez souhlasu vlastníka výlučně na podkladě stavebního povolení. Zákonná úprava "rychlého prostředku ochrany" držby jako faktického stavu by pak byla obsoletní. Nesouhlasí se závěry soudů o materiální nevykonatelnosti žalobního petitu. Namítá, že se domáhala nejen ochrany před rušením držby oplocení a navrácení části pozemku do původního stavu, ale dalšími zásahy stavebními pracemi. Trvá na tom, že nebyl nastolen původní pokojný stav držby, oplocení není umístěno na původním místě, ani dotčená část pozemku nebyla vrácena do původního stavu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3474/21 Ústavní soud vyslovil, že se necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že ani při aplikaci omezeného testu ústavnosti neztrácí ze zřetele smysl žaloby z rušené držby (ochrana posledního stavu držby a její navrácení). Obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou), uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení vyvolaném žalovaným na ochranu vlastnického práva. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty, neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vy