IV.ÚS 3310/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3310/24 ze dne 7. 5. 2025 Smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole jako spotřebitelská smlouva   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Senčákové, zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem, sídlem Na Zlíchově 18, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 33 Cdo 2186/2024-306, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2024 č. j. 39 Co 50/2024-265 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. listopadu 2023 č. j. 38 C 433/2022-160, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AMBIS vysoká škola, a. s., sídlem Lindnerova 575/1, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou, sídlem V Parku 2308/8, Praha 11 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 33 Cdo 2186/2024-306 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 33 Cdo 2186/2024-306 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 38 C 433/2022 se podává, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala zaplacení částky 14 651 Kč s příslušenstvím a částky 8 395,02 Kč připadající na smluvní pokutu a dále smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně ze žalované jistiny. Obvodní soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 14 651 Kč s úrokem z prodlení, částku 8 395,02 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,3 % denně ze žalované jistiny od 11. 11. 2022 do 3. 11. 2023 (I. výrok), zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty od 4. 11. 2023 do zaplacení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění uvedl, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla sjednána nepojmenovaná smlouva, na jejímž základě se vedlejší účastnice zavázala poskytnout stěžovatelce vzdělání v bakalářském programu a stěžovatelka se zavázala platit školné. Pro případ prodlení s placením školného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně. Vedlejší účastnice stěžovatelce za letní semestr 2021/2022 vystavila faktury na částku 14 651 Kč, kterou stěžovatelka ani v náhradní lhůtě nezaplatila, a proto vedlejší účastnice dlužnou částku zesplatnila. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a stěžovatelka má zaplatit částku 14 651 Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokutu. K námitkám stěžovatelky uvedl, že vnitřní předpisy vedlejší účastnice byly podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, řádně registrovány Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy České republiky, které v nich neshledalo rozpor se zákonem, a ani soud neshledal vnitřní předpisy vedlejší účastnice nezákonnými. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal částečně důvodným, a proto napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 395,02 Kč a 0,3 % denně z částky 14 651 Kč za vymezené období, jinak tento výrok potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). I podle městského soudu byla povinnost stěžovatelky platit poplatky spojené se studiem (školné) stanovena vnitřním předpisem vedlejší účastnice, který byl řádně registrován Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Tato poplatková povinnost byla vázána na skutečnost, že stěžovatelka se stala studentkou vedlejší účastnice, a to na základě rozhodnutí o přijetí ke studiu, a městský soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí vedlejší účastnice nejsou vady, které by způsobovaly nicotnost tohoto správního aktu (tj. o přijetí stěžovatelky ke studiu). Smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí městský soud hodnotil jako smlouvu spotřebitelskou, a to s ohledem na to, že provoz vedlejší účastnice jako školy je financován ze školného, a protože předmětem smlouvy je poskytování služeb, kdy s ohledem na povahu obou subjektů jde o spotřebitelský vztah. Po takto provedeném hodnocení věci městský soud zamítl žalobu vedlejší účastnice ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty, neboť v tomto rozsahu shledal, že práva a povinnosti stěžovatelky a vedlejší účastnice jsou ve výrazné nerovnováze, tudíž k ujednání o smluvní pokutě nepřihlížel. Pokud vedlejší účastnice požadovala zaplacení školného s příslušenstvím, považoval městský soud hodnocení provedené obvodním soudem za správné, a proto jeho rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud odkázal na § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 237 o. s. ř., a připomenul, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. Dále konstatoval, že přípustností dovolání ve věcech týkajících se úplaty za vzdělání v částce nepřesahující 50 000 Kč se zabýval opakovaně (a odkázal na usnesení ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 33 Cdo 4532/2014). V návaznosti na toto rozhodnutí zdůraznil, že studiem na vysoké škole - ať už veřejné, státní nebo soukromé - občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání. Poplatky, které v této souvislosti může veřejná vysoká škola v průběhu studia požadovat, nepředstavují podle Nejvyššího soudu přímé (a adresné) protiplnění za poskytnuté služby (tedy za zprostředkovanou výuku) a vyjadřují toliko podíl studenta na nákladech za vysokoškolské studium, přičemž smyslem těchto poplatků není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Proto školné spojené se studiem na vysoké škole není nárokem vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy a finanční limit 50 000 Kč přípustnosti dovolání se v takových případech uplatní. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nejprve uvádí, že podle jejího názoru je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný, neboť není řádně odůvodněn. Podle stěžovatelky ji městský soud nesprávně poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na východisku, že se nikdy de iure nestala studentkou vedlejší účastnice, a proto po ní vedlejší účastnice nemohla nárokovat školné, a navíc poplatky spojené se studiem nemá vedlejší účastnice ve vnitřních předpisech upraveny v souladu se zákonem. Na uvedeném nemůže nic změnit ani eventuální smlouva o studiu uzavřená mezi vedlejší účastnicí a uchazečem o vzdělání či studentem. Otázku, zda má vedlejší účastnice ve vnitřních předpisech v souladu se zákonem zakotveny poplatky za studium, nesprávně hodnotil i městský soud, k čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji argumentuje. Z uvedeného dovozuje, že v její věci zcela absentuje právní titul, na základě něhož by se vedlejší účastnice mohla po ní domáhat školného, smluvní pokuty, nebo dalších plnění. V neposlední řadě se stěžovatelka domnívá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost jejího dovolání, protože odkazovaná rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014) jsou v její věci zcela nepřiléhavá, neboť se dotýkají jiných subjektů (mateřské školy nebo základní školy) a řeší jiný okruh právních otázek (usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 se týká pouze soukromých vysokých škol zřízených ve formě obecně prospěšné společnosti, které poskytují z povahy věci veřejnou službu). Proto na podkladě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze posuzovat přípustnost dovolání ve věcech poplatků spojených se studiem univerzálně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní s