IV.ÚS 3312/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3312/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2021 sp. zn. 6 Tdo 600/2021 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2021 sp. zn. 3 To 405/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2020 sp. zn. 3 T 95/2020 stěžovatelku uznal vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ji podle § 345 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Podle závěrů městského soudu inkriminovaný trestný čin spočíval v tom, že stěžovatelka na pobočce Bílého kruhu bezpečí, z. s., v Brně iniciovala sepsání podnětu k prošetření, zda se Adam S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") nedopouští trestné činnosti vůči jejich společnému (tehdy tříletému) synovi. Na základě tohoto podnětu adresovanému Okresnímu státnímu zastupitelství v Blansku a podání vysvětlení stěžovatelkou (u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Oddělení obecné kriminality, a to po řádném poučení i o následcích křivého obvinění), zahájila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Blansko, Oddělení obecné kriminality úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přičemž následně, a to na základě doplnění podaného vysvětlení, které stěžovatelka učinila u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), policejní orgán opatřením ze dne 14. 10. 2019 sp. zn. KRPB-202348/TČ-2019-060073-ŠŤA změnil právní kvalifikaci prověřovaného skutku, který byl nadále posuzován jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Následně policejní orgán usnesením ze dne 11. 3. 2020 sp. zn. KRPB-202348/TČ-2019-060073-ŠŤA podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní věc odložil, neboť bylo prokázáno, že stěžovatelkou uváděná tvrzení jsou v rozporu se skutečností. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka učinila tvrzení v úmyslu lživě obvinit poškozeného, a tím mu přivodit trestní stíhání, narušení jeho vztahů se synem a odsouzení, v jehož důsledku by ho nemohl mít v péči. 3. Krajský soud v Brně napadeným usnesením odvolání stěžovatelky podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že od počátku informovala orgány činné v trestním řízení toliko o skutečnostech, které jí sděloval syn. Podle ní nebylo prokázáno, že ve svých konzistentních výpovědích lhala, a soudy neučinily spolehlivé zjištění, že jí syn předmětné skutečnosti nikdy nesdělil, případně, že ho nějakým způsobem naváděla. Rozsah dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají zásadám spravedlivého procesu, při hodnocení výpovědi jejího syna u policejního orgánu došlo k hrubému pochybení, neboť nebylo provedené znalecké zkoumání syna a ani poškozeného (což nereflektoval ani dovolací soud). Stěžovatelka má za to, že naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byla odsouzena, zůstalo neprokázané, a v její prospěch měla být aplikována zásada (sc. pravidlo) in dubio pro reo. Vymezuje se též proti závěrům soudů o svých pohnutkách ke spáchání trestného činu. Namítá, že závěry obecných soudů za situace, kdy není v možnostech většiny rodičů ověřovat tvrzení svých dětí a zamezit páchání trestné činnosti jinak než oznámením orgánu činnému v trestním řízení, ze všech potenciálních oznamovatelů činí pachatele trestného činu, a to při neoznámení trestného činu podle § 368 trestního zákoníku, zatímco při oznámení a následném neprokázání trestného činu podle § 345 trestního zákoníku. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky s její argumentací nevypořádal, neboť její dovolání odmítl, ačkoli uznal, že z výslechů nevyplynulo, že syna k něčemu naváděla, popř. že mluvila nepravdu o tvrzeních popsaných ve skutkové větě rozsudku městského soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje