IV.ÚS 3313/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3313/21 ze dne 10. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kupky, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. října 2021 č. j. 6 Afs 263/2020-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu se podává, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") zahájil u stěžovatele, jako daňového subjektu, dne 15. 11. 2013 daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), mimo jiné, za zdaňovací období květen 2013. Následně správce daně vydal dne 21. 7. 2017 platební výměr č. j. 1492067/17/2301-52521-405054 (dále jen "platební výměr za květen 2013"), jímž doměřil stěžovateli DPH za zdaňovací období květen 2013. Proti rozhodnutí správce daně stěžovatel nepodal odvolání, a to tak nabylo právní moci dne 5. 9. 2017. Správce daně pak platebním výměrem ze dne 8. 12. 2017 č. j. 2013467/17/2301-52521-401357 (dále jen "prvoinstanční rozhodnutí") vyrozuměl stěžovatele o předpisu úroku z prodlení úhrady daňových povinností na DPH za zdaňovací období květen 2013. 3. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání. Namítal, že platební výměr byl vydán po marném uplynutí prekluzivní lhůty a že úrok z prodlení má povahu trestu. Rozhodnutím ze dne 9. 8. 2018 č. j. 33974/18/5300-21441-703172 vedlejší účastník odvolání stěžovatele zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Prekluzivní lhůta pro stanovení DPH za období květen 2013 uplynula dne 15. 11. 2016 a prvoinstanční rozhodnutí ze dne 21. 7. 2017 bylo tedy nesporně správcem daně vydáno po jejím uplynutí. Stěžovatel ale nepodal odvolání a rozhodnutí tak nabylo právní moci, což v souladu se zásadou presumpce správnosti správních aktů vyvolalo s tím spojené právní účinky. Napadené rozhodnutí, jímž byl sdělen stěžovateli úrok, je rozhodnutím deklaratorní povahy, neboť úrok z prodlení vzniká přímo ze zákona a sleduje osud daně. Otázkou prekluze daňové povinnosti, z níž úrok povstal, bylo možné se zabývat pouze v řízení ohledně platebního výměru za květen 2013. K námitce stěžovatele, že úrok z prodlení je trestní sankcí, vedlejší účastník uvedl, že je zjevně nedůvodná, jelikož penále z daňové povinnosti doměřeno stěžovateli nebylo a stěžovatelem citovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá. Vedlejší účastník rovněž poukázal na další vydané platební výměry, vůči kterým stěžovatel podal odvolání, přičemž u těchto, s ohledem na prekluzi, došlo k nápravě. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2020 č. j. 30 Af 51/2018-43 zamítl. Krajský soud shledal, že platební výměr za květen 2013 je nezákonný, nikoli však nicotný. Nemohl být zrušen, neboť stěžovatel se proti němu neodvolal. Nemohl jej zrušit ani vedlejší účastník v přezkumném řízení, neboť rozhodující právní názor o stavení běhu prekluzivní lhůty vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2017 č. j. 10 Afs 206/2017-39, tedy až poté, co v posuzované věci uplynula lhůta pro přezkoumání rozhodnutí o stanovení daně. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení ve věci úroku z prodlení nelze úspěšně napadat vlastní daňovou povinnost. K argumentaci nálezy ze dne 30. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2701/08 (N 74/52 SbNU 711) a ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399) krajský soud uvedl, že k žádnému bezdůvodnému obohacení státu nedošlo. Úhradu daně (a úroku z prodlení) na základě existujícího (byť vadného) pravomocného platebního výměru nelze považovat za plnění bez právního důvodu nebo právního důvodu, který odpadl. Dále konstatoval, že úrok z prodlení nemá povahu trestu. 5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že dosáhnout změny právních účinků vyplývajících z pravomocného rozhodnutí lze jen cestou mimořádných opravných prostředků. Správce daně se při předpisu úroku z prodlení nemůže znovu zabývat otázkami, které byly s konečnou platností vyřešeny pravomocným platebním výměrem zakládajícím daňovou povinnost. Stěžovatel opravné prostředky proti platebnímu výměru za květen 2013 nepodal. Vyměření daně tak bylo vyřešeno závazně a nezměnitelně. I nezákonné pravomocné rozhodnutí je závazné a nezměnitelné, přičemž tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že daň byla vyměřena po uplynutí prekluzivní lhůty. Ani z nálezů sp. zn. IV. ÚS 2701/08 a sp. zn. IV. ÚS 816/07 nevyplývá, že správní orgány a soudy mají povinnost zabývat se prekluzí práva stanovit daň v navazujících postupech či řízeních a navzdory existenci pravomocného rozhodnutí, jímž byla daň závazně a nezměnitelně stanovena. Nejvyšší správní soud rovněž shledal, že úrok z prodlení nemá povahu trestní sankce. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že závěry Nejvyššího správního soudu vedou k extrémně nespravedlivé úpravě právních vztahů mezi ním a státem, a to zejména proto, že při prekluzi nemá plnění dlužníka zákonnou oporu a pro věřitele znamená bezdůvodné obohacení, z čehož dovozuje, že může být i daň zaplacená na základě individuálního správního aktu, který je nadán presumpcí správnosti, bezdůvodným obohacením. Stěžovatel tak předesílá, že z bezdůvodného obohacení státu nemůže povstat úrok z prodlení. Podle přesvědčení stěžovatele je stanovení daně po marném uplynutí prekluzivní lhůty tak těžká vada nalézacího řízení, že překoná tzv. presumpci správnosti správního rozhodnutí. Dále stěžovatel uvedl, že je úrok z prodlení ve srovnání s náklady na obsluhu státního dluhu zjevně přemrštěný, neboť byl úrok v letech 2012 až 2018 více než 4krát až 6krát vyšší, a proto má ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 povahu trestní sankce. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že úrok z prodlení je druhým trestem za nesprávné přiznání daně, když prvním bylo daňové penále sdělené společně s DPH za zdaňovací období květen 2013, čímž dochází k porušení zásady ne bis in idem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Vyjádření Nejvyššího správního soudu, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele 8. Ústavní soud vyzval Nejvyšší správní soud a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 9. Nejvyšší správní soud uvedl, že právní výklad zaujatý soudy má být aplikován do budoucna i na všechny dosud neukončené případy, avšak nemůže vést ke znovuotevření již ukončených právních případů a není ani důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť se sám rozhodl nebrojit proti platebnímu výměru, jímž mu byla daň doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty pro její stanovení, odvoláním a případně následně žalobou ve správním soudnictví, přičemž v těchto řízeních by soud, i bez námitky stěžovatele, prekluzi lhůty pro stanovení daně, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, zohlednil. Stěžovatel rovněž argumentuje porušením zákazu dvojího trestání až v ústavní stížnosti. V řízeních před správními soudy argumentoval odlišně, když se domáhal nemožnosti uložit trest za promlčený "trestný čin". 10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že stanovení daně po marném uplynutí prekluzivní lhůty překoná tzv. presumpci správnosti správního rozhodnutí. Vada platebního výměru, způsob