IV.ÚS 3314/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3314/12 ze dne 12. 12. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 sp. zn. 22 Co 110, 111, 112/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 27. srpna 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí. Stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek ve výrocích týkajících se výživného pro nezl. děti (nezl. V. S., nezl. N. S.) v prvním a druhém odstavci s tím, že se jím cítí dotčen na svém základním právu na spravedlivý proces. Odvolací soud v řízení objektivně nezjistil skutkový stav věci, neprovedl řádně dokazování a nepřihlédl ke změně majetkových poměrů stěžovatele (ztráta zaměstnání, placení finančních závazů, darování nemovitosti rodičům, odůvodněné životní náklady atd.). Soud učinil skutková zjištění, která se nezakládala na pravdivých skutečnostech, a z nich vyvodil nesprávné právní závěry. V rovině podústavního práva vyslovil přesvědčení, že v řízení byla porušena procesní ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. a § 132 o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud měl námitky po stránce procesní i hmotněprávní řádně vyhodnotit a dle významu uváděných skutečností případně učinit odpovídající skutkové závěry a řádně se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. V napadeném rozhodnutí se však nenachází nic. Tento typ pochybení práva přitom judikatura Ústavního soudu opakovaně označila za porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 3143/08, IV. ÚS188/94, I. ÚS 1924/08) a tvrdil, že v řízení bylo dotčeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ústavní stížností brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 (22 Co 110, 111, 112/2012-359). Odvolací soud ve věci péče o nezl. V. S. a nezl. N. S. rozhodoval v rámci řízení o úpravě práv a povinnosti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů k odvolání stěžovatele i matky nezl. dětí Z. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. září 2011 (20 Nc 2/2011-198). Dále rozhodoval k odvolání matky proti usnesení o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. prosince 2011 (20 Nc 2/2011-241) a ze dne 4. ledna 2012 (20 Nc 2/2011-286) ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2012 (20 Nc 2/2011-286). Napadeným rozsudkem byl změněn výrok o výši měsíčního výživného, které bylo proti soudu I. stupně zvýšeno. Výživné pro nezl. V. stanoveno na 10 000 Kč měsíčně a pro nezl. N. činí 7 000 Kč měsíčně a v ostatním, tj. že stěžovatel je povinen platit stanovené výživné na vedlejšího účastníka nezl. V. s účinností od 15. 12. 2010 a na vedlejšího účastníka nezl. N. s účinností od 23. 3. 2011 k rukám matky nezl. dětí Z. S. do každého 15. dne v měsíci předem s tím, že tato úprava platí i po rozvodu. Současně bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o změně dluhu na výživném pod bodem III. tak, že dluh na výživném pro nezl. V. za dobu od 15. 12. 2010 do 30. 4. 2012 činí 91 503 Kč a pro nezl. N. za dobu od 23. 3. 2011 do 30. 4. 2012 činí 77 032 Kč, které je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky nezl. dětí ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále byl rozsudkem odvolacího soudu změněn výrok o styku stěžovatele s nezl. V. pod bodem IV. rozsudku soudu I. stupně tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s ním 1x za 3 týdny od pátku 18,00 hodin do neděle 19,00 hodin, jeden týden v měsíci únoru s tím, že termín zimní dovolené matce nezl. dětí oznámí do 15. 12. předcházejícího roku, jakož i jeden týden v červenci a jeden týden v srpnu s tím, že termín letní dovolené oznámí do 30. 4. toho kterého roku a že v období letních prázdnin a zimní dovolené stěžovatele neplatí běžný styk, jinak byl rozsudek soudu I. stupně ohledně předávání nezl. a povinnosti matky nezl. dětí ke styku je připravit potvrzen. Usnesení soudu I. stupně o styku stěžovatele s nezl. V. ze dne 14. 12. 2011 č. j. 20 Nc 2/2011-241 bylo potvrzeno. Odvolání vedlejšího účastníka matky nezl. dětí proti usnesení soudu I. stupně o styku stěžovatele s nezl. V. a nezl. N. ze dne 4. 1. 2012 č. j. 20 Nc 2/2011-286 bylo odvolacím soudem odmítnuto. III. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. V zájmu efektivity a hospodárnosti tak dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. A to je i případ nyní posuzované ústavní stížnosti. Jak bylo již mnohokrát Ústavním soudem konstatováno, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. K povinnosti obecných soudů přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí se Ústavní soud v minulosti vyjadřoval opakovaně. Zdůraznil (např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99, N 17/17 SbNU 121), že z hlediska stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287) uvedl, že jedním z principů právního státu a řádného a spravedlivého procesu vylučujícího libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Současně ovšem platí, že Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, který do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen v krajním případě, kdy jejich pochybení dosahuje výše vymezené závažnosti. Posuzuje spravedlnost řízení jako celku a na nepodstatná pochybení či formální nedostatky rozhodnutí, které se do výroku nemohly promítnout, kasačním nálezem nereaguje. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci rekapitulace obsahu stěžovatelova odvolání zmínil i námitku popsanou v ústavní stížnosti; konstatoval, že stěžovatel se domáhá ve vztahu k nezl. dětem o stanovení širšího styku a nižšího výživného (nezl. V. 2 000 Kč, nezl. N. 1 000 Kč), neboť se podstatně změnily jeho majetkové poměry (stal se uchazečem o zaměstnání a pobírá podporu). Podle ustanovení § 85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud také k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Podle věty první ustanovení § 86 odst. 1 zákona o rodině, nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. Dále je v rozhodnutí třeba stanovit počátek vyživovací povinnosti, výši nedoplatku a způsob jak má být nedoplatek uhrazen. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne