IV.ÚS 3318/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3318/21 ze dne 26. 4. 2022 N 54/111 SbNU 346 Účelnost nákladů na odborné právní zastoupení spolku v souvislosti s realizací práva na informace   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti spolku Oživení, z. s., sídlem Muchova 232/13, Praha 6 - Dejvice, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2021 č. j. 62 A 156/2019-72, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: I. Výrokem III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2021 č. j. 62 A 156/2019-72 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2021 č. j. 62 A 156/2019-72 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 62 A 156/2019 se podává, že stěžovatel je spolkem, jehož zapsaným účelem je, mimo jiné, rozvoj občanské společnosti, demokracie a právního řádu, podpora aktivní účasti občanů na správě věcí veřejných a prosazování principů odpovědnosti a transparentnosti ve veřejné správě. Stěžovatel se dne 5. 6. 2019 žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, domáhal u obchodní společnosti LESNÍ SPOLEČENSTVÍ OBCÍ, s. r. o., (dále jen "společnost LSO") poskytnutí informací o souhrnné výši odměn vyplacených uvolněným zastupitelům obce, kteří byli členy orgánů společnosti LSO. 3. Společnost LSO žádost stěžovatele odmítla rozhodnutím ze dne 24. 6. 2019 s tím, že není povinným subjektem k poskytnutí informací a požadované informace podléhají ochraně osobních údajů. Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které společnost LSO zamítla a svoje prvostupňové rozhodnutí potvrdila rozhodnutím ze dne 15. 7. 2019. Dne 20. 9. 2019 stěžovatel proti posledně uvedenému rozhodnutí společnosti LSO brojil správní žalobou u krajského soudu. Stěžovatel byl v řízení o žalobě zastoupen advokátem. V průběhu řízení, ke dni 2. 1. 2020, přešla působnost rozhodovat v odvolacím řízení ve věcech svobodného přístupu k informacím na Úřad pro ochranu osobních údajů. 4. Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil Úřadu pro ochranu osobních údajů k dalšímu řízení (výrok I), společnosti LSO nařídil poskytnout stěžovateli požadované informace (výrok II) a uložil Úřadu pro ochranu osobních údajů zaplatit stěžovateli 3 000 Kč jako náhradu za zaplacený soudní poplatek (výrok III). Podle krajského soudu byl stěžovatel ve věci úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Za účelně vynaložené náklady však krajský soud považoval toliko zaplacený soudní poplatek, nikoli náklady na odborné právní zastoupení. Stěžovatel je totiž spolkem, jehož "hlavním předmětem činnosti je problematika poskytování informací a vynakládání veřejných prostředků". Stěžovatel proto disponuje odborným personálem a zázemím a náklady na zastoupení advokátem v daném řízení se jeví jako neúčelné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nenáleží náhrada za zastoupení advokátem ani paušální náhrada nákladů řízení, přestože byl v řízení před soudem plně úspěšný. Stěžovatel přitom jednal ve veřejném zájmu; nepřiznáním nákladů je ohrožen chod neziskového sektoru. Stěžovatel tvrdí, že je neziskovou protikorupční organizací a je činný již od roku 1997. O své činnosti dlouhodobě informuje veřejnost. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení je nedostatečně odůvodněné, překvapivé a diskriminující. 6. Rozhodné je, že samotná právní specializace subjektu nemůže vést k závěru o neúčelnosti nákladů vynaložených na zastoupení jiným právním profesionálem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501) či bod 12 usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Krajský soud tak stěžovatele jako osobu soukromého práva postavil na roveň orgánům veřejné správy, kterým podle ustálené rozhodovací praxe za určitých okolností nenáleží náhrada nákladů vynaložených na zastoupení advokátem (srov. např. usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 566/18). Krajský soud současně nepřiznal stěžovateli ani náhradu nákladů rovnajících se výši, která je považována za účelnou u obchodních společností při podávání tzv. formulářových žalob. 7. Je přitom legitimní omezit spolku právo na náhradu nákladů vynaložených na zastupování advokátem, avšak toliko v situacích, kdy jde o zneužití práva (srov. např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2015 č. j. 52 A 52/2015-47). Stěžovatel však měl skutečný důvod požadovat informace po společnosti LSO; měl důvodné podezření, že určitý člen zastupitelstva obce pobíral odměnu v orgánu podnikající právnické osoby v rozporu s § 5 odst. 2 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a tím se mohl dopustit přestupku podle § 23 odst. 1 písm. c) téhož zákona. III. Vyjádření k ústavní stížnosti 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a Úřadu pro ochranu osobních údajů, kterému náleželo postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. 9. Krajský soud doručeným přípisem odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 10. Úřad pro ochranu osobních údajů se doručeným přípisem svého postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdal. 11. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, poněvadž neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by byla rozhodná pro posouzení věci. 12. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dále obdržel dvě nevyžádaná vyjádření (tzv. amicus curiae brief) od spolku Frank Bold Society, z. s., a obecně prospěšné společnosti Transparency International - Česká republika, o. p. s. K tomu Ústavní soud připomíná, že k takovým nevyžádaným vyjádřením od odlišných subjektů než účastníků či vedlejších účastníků řízení nepřihlíží [srov. nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 287/21 (N 20/110 SbNU 201)]. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému správní justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc jsou zásadně na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že rozhodování o nákladech řízení před soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní dimenzi toliko