IV.ÚS 3318/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3318/23 ze dne 5. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2023 č. j. 4 To 129/2023-303 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. září 2023 č. j. 2 T 84/2021-284, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 17. 8. 2021 č. j. 2 T 84/2021-213 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 10. 2021 č. j. 8 To 281/2021-241 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tento trestný čin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 3 T 25/2021, jehož výrok o trestu byl zrušen, a dále za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jímž stěžovatele uznal vinným Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 4. 2021 sp. zn. 2 T 10/2021, jehož výrok o trestu byl též zrušen, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu v délce trvání třiceti šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Stěžovateli byla uložena povinnost se v rámci stanoveného dohledu pravidelně hlásit u pověřené Probační a mediační služby (dále jen "PMS"), střediska Karviná, a to s počátečním intervalem dohledu jedenkrát měsíčně. 3. Městský soud napadeným usnesením rozhodl, že podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel výše uvedený trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců vykoná a podle § 86 odst. 4 trestního zákoníku a § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevyhověl uloženým podmínkám, neboť nedostatečně plní dohled PMS, protože se ke sjednaným konzultacím nedostavuje, aniž by předložil jakoukoliv objektivní omluvu. 4. Následnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení městského soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vycházely z domněnky, podle které neplnil stanovený program PMS, což se nezakládá na pravdě. Z tohoto předpokladu následně dovodily, že stěžovatel nevedl řádný život. Stěžovatel připouští, že nařízení výkonu trestu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Současně však zdůrazňuje, že kdyby soud konkrétní povinnosti odsouzenému nestanovil, je nutné pod pojmem řádný život chápat minimální rámec vedení řádného života, který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména v souvislosti s činností, pro kterou byl již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. 6. Podle stěžovatele obecné soudy k požadavku vedení řádného života přistoupily velmi formalisticky a vyjádřily názor, že měl beze zbytku dodržovat stanovený program PMS, a nečinil-li tak, nemůže očekávat další benevolence ze strany soudu pro svůj laxní přístup; není však namístě požadovat po odsouzených, aby najednou byli dokonalí a beze zbytku dodržovali vytyčený program. Soudy vždy musí posuzovat důvody nedodržení stanovených programů a vývoj pachatele. Tento požadavek vyplývá z principu individualizace, který vyjadřuje základní nastavení právního státu, že s osobou je nutné jednat jako s jedinečným subjektem, a nikoli jako s generickým objektem. Při hodnocení potenciálních překročení podmínek běžného života je důležité reagovat jak na chování, tak na postoje odsouzeného, což je klíčové pro správná rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody nebo o změně alternativních sankcí. Cílem systému by mělo být usměrnění odsouzeného, což odpovídá smyslu trestání, aby se zajistila ochrana společnosti před protiprávním jednáním. K dosažení opravdové změny v chování odsouzeného je nutné umožnit mu vysvětlení jeho činu. Přitom motivace za tímto jednáním je rozhodující pro soudní verdikt o tom, zda nařídit vykonání trestu, či o vhodnosti alternativních opatření, která povedou k návratu k poctivému životu a dlouhodobému zajištění společenské bezpečnosti. Soud by měl mít v tomto procesu rozhodování prostor pro své uvážení a neměl by reagovat pouze formálně na porušení sledovacích pravidel. 7. Stěžovatel připomíná, že dohled původně vykonával u střediska PMS v Karviné, následně v Ostravě. Stanovená frekvence konzultací jednou měsíčně byla prodloužena na setkání jednou za 2 až 3 měsíce, nedostavil-li se stěžovatel na konzultaci, omlouval se včas, nikoliv až s několikadenním zpožděním. Sdělení PMS, že omluvy nebyly včasné, zřejmě vychází z toho, že stěžovatel se na středisko PMS nedovolal. Důvodem neúčasti nebylo to, že na termín zapomněl, ale jeho pracovní povinnosti. Vždy se domluvil na náhradním setkání, které proběhlo. Ze zprávy PMS a v důsledku toho ani z usnesení městského soudu není patrné, zda se dohledová jednání konají aspoň v náhradním termínu či zda k nim už nedocházelo. Nedostavení se na stanovený termín dohledového jednání je porušením podmínek dohledu, avšak nikoli natolik závažné porušení, aby mělo být důvodem pro rozhodnutí, že vykoná trest odnětí svobody. 8. Krajský soud vycházel z obsahu sdělení PMS ze dne 2. 8. 2023, ve kterém bylo uvedeno, že se stěžovatel nedostavoval včas na sjednané schůzky, nekomunikoval a neplnil podmínky dohledu, nicméně z předložených polohových služeb vyplývá, že stěžovatel se opakovaně dostavoval do sídla PMS v Karviné či Ostravě právě za účelem plnění stanoveného dohledu. Tvrzení krajského soudu, že je nutné považovat "za rozhodující" sdělení PMS ze dne 2. 8. 2023, nelze označit za vypořádání rozporů mezi údaji v předmětném sdělení a tvrzení stěžovatele podpořeného polohovými službami jeho mobilního telefonu. Úvahy obecných soudů obsažené v napadených usnesení vedoucí k závěru, že stěžovatel neplnil stanovený program dohledu, nepředstavují odůvodnění, že zavdal příčinu k nařízení podmíněně odloženého trestu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížn