IV.ÚS 332/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 332/10 ze dne 28. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 491/2009-86 ze dne 27. 11. 2009 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 Nc 651/2009-18 ze dne 14. 7. 2009 a o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a současně odkladu jejich vykonatelnosti do doby vydání rozhodnutí o ústavní stížnosti. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud usnesením č. j. 49 Nc 651/2009-18 ze dne 14. 7. 2009 rozhodl na návrh oprávněného K. K. o nařízení exekuce rozhodčího nálezu rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži (dále jen "rozhodčí soud"), vydaného v Curychu ve Švýcarsku dne 15. 5. 2009 v rozhodčím řízení č. j. 14677/AVH/CCO/JRF/GZ, za účelem vymožení povinnosti stěžovatele uhradit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 1.182.500.000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně usnesením č. j. 19 Co 491/2009-86 ze dne 27. 11. 2009 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel poté podal proti rozhodnutí městského soudu souběžně s ústavní stížností dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 960/2010-143 ze dne 24. 3. 2010 jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že prostřednictvím napadených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. V projednávané věci byly dle názoru stěžovatele naplněny důvody pro odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu dle čl. V odst. 1 písm. d), čl. V odst. 1 písm. e) a čl. V odst. 2 písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů ze dne 10. 6. 1958, publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. (dále jen "Úmluva") a obecné soudy závažným způsobem pochybily, jestliže za těchto okolností návrhu na nařízení exekuce vyhověly. Stěžovatel v této souvislosti uváděl, že předmětný rozhodčí nález nebyl v den podání návrhu na nařízení exekuce způsobilým exekučním titulem, neboť Švýcarský spolkový soud vydal dne 26. 5. 2009, na základě návrhu stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu, předběžné rozhodnutí, jímž zakázal provádět jakákoli opatření směřující k výkonu nálezu, dále že existovaly pochybnosti o nepodjatosti rozhodců JUDr. B. K. a JUDr. K. K., že rozhodčí senát jednal svévolně a nerespektoval Pravidla rozhodčího řízení Mezinárodní obchodní komory v Paříži a Soupis sporných otázek ze dne 28. 3. 2008 a že jeho rozhodnutí ve věci bylo co do uložení povinnosti peněžitého plnění vnitřně rozporné. Předmětný rozhodčí nález měl rovněž svým účinkem odporovat základním zásadám právního řádu České republiky, na nichž je třeba bezezbytku trvat, a to zejména zásadě pacta sunt servanda, zásadě ochrany dobré víry a zásadě práva na spravedlivý proces, a jeho výkon tak byl v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Stěžovatel rovněž obecným soudům vytkl, že svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a že se nevypořádaly se všemi důkazy a tvrzeními, které v průběhu řízení uplatnil. V souvislosti s tvrzeným porušením ústavních principů spravedlivého procesu odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 346/01, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06 a I. ÚS 566/07 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3160/2007 a 20 Cdo 1105/2005 a navrhl, aby Ústavní soud usnesení městského soudu č. j. 19 Co 491/2009-86 ze dne 27. 11. 2009 a usnesení obvodního soudu č. j. 49 Nc 651/2009-18 ze dne 14. 7. 2009 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému projednání; za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 49 Nc 651/2009. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje v prvé řadě za nezbytné zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Posláním Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy je chránit ústavně zaručená práva stěžovatele a je tedy oprávněn zasáhnout pouze v případě jejich porušení. Není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace norem jednoduchého práva, neboť tato úloha je zásadně svěřena obecným soudům. Podstatu ústavní stížnosti tvořila námitka stěžovatele, že obvodní soud neměl nařídit exekuci předmětného rozhodčího nálezu, a to z důvodů uvedených v čl. V odst. 1 a 2 Úmluvy, tedy námitka nesprávné aplikace právních předpisů, upravujících uznání a výkon rozhodčích nálezů. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto: První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 737/02). V projednávané věci ovšem nic takového zjištěno nebylo. Nejprve je třeba předeslat, že se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla řádně odůvodněna, resp. že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi důkazy a tvrzeními, které stěžovatel v průběhu řízení uplatnil. Obvodní i městský soud v odůvodnění svých usnesení přehledně a srozumitelně vyložily, která ustanovení právních předpisů na daný případ aplikovaly a z jakého důvodu, které skutečnosti byly pro jejich rozhodování relevantní, jak a na základě čeho je hodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. Obecné soudy zkoumaly možný rozpor výkonu a uznání předmětného rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem České republiky [čl. V odst. 2 písm. b) Úmluvy], přičemž zhodnotily možnost a dovolenost plnění, k němuž byl stěžovatel odsouzen, dále zda mohl být předmět sporu předmětem rozhodčího řízení dle českého práva a jestli v průběhu rozhodčího řízení nedošlo k porušení základních zásad spravedlivého procesu, na kterých je nutné bezvýhradně trvat. Ve všech těchto otázkách obecné soudy neshledaly jakýkoli rozpor s českým právním řádem, pročež dospěly k závěru, že uznání a výkon rozhodčího nálezu nijak veřejnému pořádku České republiky neodporují. Toto posouzení shledal Ústavní soud plně akceptovatelným. Městský soud se dále zabýval naplněním důvodů uvedených v čl. V odst. 1 písm. d) a e) Úmluvy, přičemž opět podrobně zdůvodnil, proč argumentům stěžovatele nepřisvědčil. K námitce, že předmětný rozhodčí nález nebyl v době podání návrhu na jeho exekuci způsobilým exekučním titulem, městský soud uvedl, že nedošlo k odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, nýbrž Švýcarský spolkový soud toliko zakázal provádět jakákoli opatření směřující k výkonu nálezu do doby než o případném odložení vykonatelnosti rozhodne. Následně (v době rozhodování odvolacího soudu) pak Švýcarský spolkový soud návrh na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu zamítl. Závěrům městského soudu, že za této procesní situace nebylo namístě odepřít výkon rozhodčího nálezu, nelze z ú