IV.ÚS 332/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 332/21 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Hynkem Mádlem, advokátem, sídlem Havlíčkova 127/13, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 4 To 47/2020-2166 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 21. září 2020 č. j. 61 T 4/2015-2134, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2015 č. j. 61 T 4/2015-1323, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2015 č. j. 2 To 88/2015-1447, uznán vinným účastenstvím podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), k zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla stěžovateli uložena povinnost společně a nerozdílně (se spolupachateli P. S. a M. M.) zaplatit na náhradě škody poškozeným České pojišťovně, a. s. částku 258 786 Kč, městu Luhačovice částku 16 800 Kč, obci Pitín částku 11 200 Kč, městu Slavičín částku 61 600 Kč, Hasičskému záchrannému sboru Zlínského kraje částku 95 200 Kč, obchodní společnosti X, částku 3 854 650 Kč, městu Bojkovice částku 22 400 Kč. Podle § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla poškozená obchodní společnost X, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Samotný skutek spočíval zkráceně uvedeno v tom, že na přelomu ledna a února roku 2014 oslovil stěžovatel P. S. s požadavkem poškodit majetek J. B., a to pod příslibem neurčené odměny. Žádal, aby zapálil aspoň jedno vozidlo J. B. ve dvoře pod přístřeškem objektu společnosti X, přičemž musel být srozuměn, že založením požáru v tomto nezastřešeném prostoru, kde bylo zaparkováno vždy více vozidel, může dojít k rozšíření požáru na vozidla i na stavební konstrukci. P. S. pak následně požadavek stěžovatele akceptoval. Dne 23. 2. 2014 kontaktoval svého kamaráda M. M., který jej dovezl na místo trestné činnosti. Společně přelezli přes plot na pozemek společnosti X, vylili benzin po rozbití okénka do jednoho z osobních motorových vozidel, následně vozidlo zapálili, přičemž požár se okamžitě rozšířil na další v těsné blízkosti zaparkovaná osobní vozidla a na skladové prostory, čímž došlo ke zničení celkem 17 vozidel, jakožto i dalších věcí, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 5 294 650 Kč. K dalším hmotným škodám nedošlo jen díky okamžitému hasebnímu zásahu. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2016 č. j. 6 Tdo 649/2016-66 odmítl. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3427/16. Odmítnuta Nejvyšším státním zastupitelstvím byla rovněž žádost stěžovatele o přezkum pro možné podání stížnosti pro porušení zákona. 3. Dne 10. 3. 2020 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením podle 283 písm. d) trestního řádu zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se návrhem na povolení obnovy řízení domáhal přehodnocení výše způsobené škody ve smyslu jejího snížení pod hranici škody velkého rozsahu a změnu trestněprávní kvalifikace skutku tomuto snížení odpovídající. Krajský soud zamítl návrhy stěžovatele na provedení navrhovaných důkazů (výslech svědka J. B., vyžádání zprávy od České podnikatelské pojišťovny, a. s., na výši pojistného plnění) z důvodu jejich nadbytečnosti s tím, že škoda byla řádně stanovena na základě vypracovaného znaleckého posudku a že v postupu krajského soudu a vrchního soudu neshledaly žádné pochybení ani Nejvyšší soud a Ústavní soud. K námitce stěžovatele, že vlastníci poškozených vozidel jejich zbytky po předmětné události zpeněžili, krajský soud zdůraznil, že nelze slučovat dvě protiprávní jednání, a to samotnou trestnou činnost, za kterou byl stěžovatel odsouzen, a případné další nakládání se zbytky vozidel, kdy prodej toliko VIN kódů zjevně sloužící k legalizaci výnosu z trestné činnosti, případně dokladů zničených vozidel, nemá vliv na reálnou škodu, která byla trestnou činností zjištěna a řádně stanovena. Uzavřel proto, že v této souvislosti stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy ve smyslu § 278 trestního řádu. Poukazoval-li stěžovatel na skutečnost, že skladová hala byla sice požárem výrazně poškozena, ale že zůstaly částečně zdi a základy, které mohly být využity při další stavbě, proto hodnota základů a zůstatků zdi měla být odpočítána od dané škody, k tomu krajský soud konstatoval, že již při znaleckém zkoumání bylo zdůrazněno, že hodnota haly stanovená znalcem je nejméně 2x nižší, než náklady na znovuvybudování. Dokazováním vyšlo najevo, že požárem byla hala výrazně poškozena, takže zdi, resp. omítky musely být osekány, základová deska byla nekompaktní a muselo dojít k částečnému odbourání, základy byly rovněž poškozeny a musely být podlity betonem. Krajský soud podotkl, že již samotné odklizení sutin muselo být značně finančně nákladné, a proto úvahy o jakékoliv změně finanční částky týkající se poškozené haly vyhodnotil jako nedůvodné. Závěrem proto shrnul, že důkazy, které stěžovatel navrhoval provést, nemají vztah ke zjištění reálné škody, která vznikla trestnou činností, neboť škoda byla v průběhu trestního řízení řádně vyčíslena. Dodal, že i v případě hypotetické změny skutečné škody by nedošlo ke změně právní kvalifikace jednání stěžovatele, neboť požárem byly reálně ohroženy hodnoty v řádech milionů Kč, a že s ohledem na jednoznačné znalecké posudky nebylo možno dospět k závěru o změně rozhodnutí ani ve výrocích týkajících se náhrady škody. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Po přezkoumání věci shodně s názorem krajského soudu shledal, že argumentace stěžovatele v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a v jeho opravném prostředku je založena toliko na polemice se závěry soudů, které v jeho trestní věci rozhodovaly, a to zejména ve vztahu k výši způsobené škody. Zdůraznil, že znalecký posudek ústavu Česká znalecká, a. s., jež byl stvrzen u hlavního líčení v původním řízení před krajským soudem, se podrobně vyjádřil ke každému vozidlu, jež je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a k jeho obvyklé ceně, tedy ke škodě, která byla na vozidlech trestným jednáním způsobena, a rovněž se vyjádřil i ke škodě vzniklé na skladové hale. Výše způsobené škody byla v původním řízení řádně zjištěna, a to včetně DPH (§ 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu), o čemž svědčí i rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vrchní soud podotkl, že škoda velkého rozsahu se nekryje s bezprostředně hrozící škodou podle § 272 odst. 1 trestního zákoníku, neboť jde o škodu na zničeném majetku, ale současně i další škodu v příčinné souvislosti s obecně nebezpečným jednáním, tedy v daném případě náklady na odstraňování následků požáru, včetně hašení požáru. Má-li tedy obecně nebezpečné jednání pachatele za následek způsobení škody "velkého rozsahu", tj. těžší následek, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 272 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, je třeba zahrnout do rozsahu způsobené škody vedle skutečné škody další škodlivé majetkové následky, které vznikly v příčinné souvislosti s požárem nebo jinou obecně nebezpečnou událostí, zejména náklady na hašení požáru všem zainteresovaným subjektům, náklady na odstranění následků požáru, odklízení sutin, zdiva, betonu apod. K tomu vrchní soud konstatoval, že rozsud