IV.ÚS 3323/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3323/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. T., zastoupeného Mgr. Michalem Burčekem, advokátem, sídlem V Potočkách 1537/8, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 Tdo 734/2021-472, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2021 sp. zn. 9 To 4/2021, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2020 č. j. 1 T 112/2018-352, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2016 sp. zn. 1 T 48/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv. Stěžovatel navrhuje, aby mu byla podle § 83 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů zastoupení. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 1 T 48/2015 uznal stěžovatele vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě účastenství (návodu) podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku, za který ho odsoudil podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně obvodní soud stěžovatele (společně se spoluobviněnými) podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby podané státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 24. 4. 2015 sp. zn. 1 ZT 70/2013 pro skutek, ve kterém bylo touto obžalobou spatřováno spáchání zločinu kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Podle obvodního soudu inkriminovaná trestná činnost stěžovatele spočívala - ve stručnosti uvedeno - v tom, že stěžovatel nabídkou nové práce s vyšším finančním ohodnocením přiměl konkretizovanou osobu k neoprávněnému získání bankovního úvěru ve výši 250 000 Kč na základě nepravdivého potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, které jí sám vystavil. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali státní zástupce a stěžovatel odvolání. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch všech obviněných proti zprošťujícímu výroku a ve vztahu ke stěžovateli také do výroku o trestu. Odvolání stěžovatele směřovalo do výroku o vině a trestu. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve zprošťujících výrocích týkajících se stěžovatele a spoluobviněných a dále ve výroku o trestu uloženému stěžovateli. Podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolání stěžovatele městský soud zamítl podle § 256 trestního řádu. 4. Stěžovatel proti usnesení městského soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1514/2017 podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl jako nepřípustné. Shledal, že za situace, kdy výrok o trestu nenabyl právní moci, je vyloučeno podat dovolání toliko do výroku o vině. Proto je nezbytné vyčkat i rozhodnutí o trestu, případně o ochranném opatření nebo o upuštění od potrestání. 5. V průběhu nového projednání věci obvodní soud usnesením ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. 1 T 48/2015 podle § 23 odst. 1 trestního řádu věc stěžovatele vyloučil ze společného řízení a nadále byla vedena pod sp. zn. 1 T 112/2018. Následně obvodní soud (poté, co jeho další dva rozsudky byly zrušeny městským soudem) rozsudkem ze dne 16. 11. 2020 sp. zn. 1 T 112/2018 stěžovatele uznal vinným zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (jednání pod bodem 1. skutkové věty výroku jeho rozsudku) a přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (jednání pod bodem 2. skutkové věty výroku jeho rozsudku). Za uvedené trestné činy a přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku z rozsudku obvodního soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 1 T 48/2015 uložil obvodní soud stěžovateli podle § 189 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 68 odst. 1, 2 a 5 trestního zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. celkem 50 000 Kč. Podle obvodního soudu spočívalo jednání pod bodem 1. v tom, že stěžovatel jako zaměstnanec obchodní společnosti X, sjednával dívky pro práci v klubu A. na pozice striptýzové tanečnice a VIP společnice, a to osobně i prostřednictvím inzerátů umístěnými na veřejnosti dostupných internetových portálech, následně je lákal k provozování prostituce a blíže popsaným způsobem z této jejich činnosti získával finanční prospěch. Jednání pod bodem 2. podle obvodního soudu spočívalo v e-mailové komunikaci stěžovatele se zájemkyněmi o práci v erotickém klubu D. a ve schůzce s jednou z těchto zájemkyň, kterou zavedl do erotického podniku K., kde jí nabízel, aby poskytovala sexuální služby za úplatu. 6. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl městský soud usnesením ze dne 4. 2. 2021 sp. zn. 9 To 4/2021 tak, že je podle § 256 trestního řádu zamítl. 7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu ve formě účastenství (návodu) v rozporu s ústavněprávními normami. Důkaz výslechem svědka H. nebyl proveden v souladu s § 100 a § 101 odst. 1 trestního řádu, neboť uvedený svědek nebyl řádně poučen při hlavním líčení, a to zejména o povinnosti vypovídat pravdu. Stěžovatel zpochybňuje důkazy, které ho mají usvědčovat (výpověď svědkyně F., výpis z účtu, výpověď svědka H., výpověď spoluobviněného J., značná spotřeba peněz), přičemž vytýká, že netvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině, a následně jednotlivé důkazy podrobně rozebírá a hodnotí. Zdůrazňuje, že městský soud usnesením ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. 9 To 65/2017 přijal za své závěry obvodního soudu a potvrdil je, přičemž se blíže nezabýval jeho obhajobou z pohledu ostatních provedených důkazů, takže soudy hodnotily důkazy jednostranně a v jeho neprospěch. Výpověď svědkyně F., která byla stíhána odděleně, nelze považovat za věrohodnou, neboť měla významný osobní zájem na věci, a vypovídala v rané fázi vyšetřování, když ještě nebylo rozhodnuto ve věci jejího vlastního trestního stíhání. Z hlediska důkazního standardu jde o tvrzení proti tvrzení. O finančních částkách zaslaných jmenované svědkyni uvádí, že tuto skutečnost opakovaně vysvětlil tak, že šlo o půjčky na nájemné, nikoliv o splátky úvěru. Vůči svědkovi H. uvádí, že jeho výpověď je zmatená a bez důkazní hodnoty, přičemž tento svědek nebyl před výslechem u hlavního líčení řádně poučen o svých právech a povinnostech. Rovněž výpověď svědka J. považuje stěžovatel za postrádající důkazní hodnotu. Závěr soudů o jeho značné spotřebě peněz v uvedeném období a implicitně stanoveného motivu jeho jednání považuje za nepodložený a neodpovídající skutečnosti. Namítá rovněž porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. 9. K přečinu kuplířství ve stadiu pokusu stěžovatel namítá, že se městský soud nezabýval jeho námitkami, v usnesení vyslovil pouze obecné závěry, což nelze považovat za řádné odůvodnění, proto je rozhodnutí nepřezkoum