IV.ÚS 3324/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3324/24 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. Filipa B a 2. Viléma C. (jedná se o pseudonymy), obou zastoupených Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2024 č. j. 5 To 22/2024-1050 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2024 č. j. 48 T 8/2023-964 v rozsahu, ve kterém byli stěžovatelé se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy a škody odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Z. M., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem, sídlem Dvouletky 1821/16, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozsudky Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelé tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelé, striktně vzato, petitem ústavní stížnosti napadli uvedené rozsudky v plném rozsahu, tj. včetně výroku o vině a trestu a výroku o adhezních nárocích dalších poškozených. Z odůvodnění ústavní stížnosti však jasně plyne, že rozsudky vrchního a krajského soudu napadají výlučně v tom rozsahu, v jakém byli odkázáni se svými adhezními nároky na náhradu nemajetkové újmy a event. škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud proto vyložil (formální) petit ústavní stížnosti tak, aby materiálně odpovídal námitkám stěžovatelů. 3. Každý ze stěžovatelů podal samostatnou ústavní stížnost. Usnesením ze dne 8. 1. 2025 bylo podle § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodnuto tak, že uvedené věci se spojují a že nadále budou vedeny pod společnou sp. zn. IV. ÚS 3324/24. 4. Z obsahu ústavních stížností a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé se ve věku přibližně 12 až 15 let (u prvního stěžovatele), resp. 14 až 15 let (u druhého stěžovatele) stali obětmi trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, které na nich a dalších poškozených spáchal vedlejší účastník jakožto oddílový/táborový vedoucí (dále jen "obviněný"). Konkrétně v letech 2004 až 2007 obviněný několikrát pohlavně zneužil prvního stěžovatele, a to - stručně řečeno - tím způsobem, že si k němu v průběhu noci přiléhal, osahával jej na přirození, prováděl mu masturbaci a sám při tom masturboval, příp. na něm jednou vykonal orální sex; v roce 2006 jej podobným způsobem znásilnil. V letech 2008 až 2009 obviněný podobným způsobem pohlavně zneužil i druhého stěžovatele. 5. Městský soud napadeným rozsudkem shledal obviněného vinným ze spáchání celkem 17 trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, kterých se dopustil na stěžovatelích a dalších poškozených. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a trestu zákazu činnosti na dobu 10 let a uložil mu ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě. Městský soud obviněnému rovněž uložil povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozených, mj. povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy spočívající v prožitých duševních útrapách částku 50 000 Kč (celkově 200 000 Kč, jelikož obviněný mu zaplatil 150 000 Kč ještě před vydáním rozsudku) a druhému stěžovateli částku 200 000 Kč; ve zbytku je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Městský soud zdůraznil, že obviněný se již v přípravném řízení doznal, v řízení před soudem prohlásil svou vinu, vyslovil upřímnou lítost a za své jednání se poškozeným omluvil. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie obviněný trpí pedofilií s efebofilním zaměřením; obviněný v reakci na tato zjištění vyhledal odbornou pomoc. Při rozhodování o adhezních nárocích poškozených soud přihlédl k charakteru, rozsahu, intenzitě a dopadům trestné činnosti obviněného. Po zohlednění všech shora uvedených skutečností (vč. psychických útrap, jak je popisovali stěžovatelé) dospěl k závěru, že jako přiměřené zadostiučinění za zásah do přirozených práv stěžovatelů a prožité útrapy se jeví částka 200 000 Kč pro každého z nich. Městský soud současně nepřiznal druhému stěžovateli právo na náhradu škody spočívající v nákladech na terapeutickou péči, neboť ty nebyly řádně doloženy. 7. Stěžovatelé podali odvolání proti rozhodnutí o jejich adhezních nárocích. První stěžovatel navýšil požadovanou částku na 400 000 Kč, neboť měl za to, že zadostiučinění, které mu bylo přiznáno, by mělo být výrazně vyšší než u dalších poškozených (u těch se pohybovalo v rozpětí od 125 000 Kč do 200 000 Kč). Rovněž uvedl, že ač "si je vědom rozdílnosti nároku na imateriální újmu z titulu způsobených duševních útrap a z titulu ztížení společenského uplatnění, k němuž je třeba znaleckého posouzení", má za to, že v jeho případě se tyto nároky překrývají a znalecký posudek není potřebný. Druhý stěžovatel se domáhal přiznání i zbylé části uplatněného nároku (tj. částky 50 000 Kč) a nároku na náhradu škody. 8. Vrchní soud rozsudek městského soudu zrušil ve výrocích o náhradě škody a nově rozhodl, že poškození - včetně stěžovatelů - se odkazují se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud konstatoval, že rozhodnutí městského soudu o adhezních nárocích bylo v době jeho rozhodování správné (v podrobnostech viz níže); změnou výroku však bylo nutno reagovat na to, že obviněný v mezidobí bezezbytku splnil svou povinnost k náhradě újmy. V ostatních výrocích zůstal prvostupňový rozsudek nedotčen. 9. Vrchní soud se v podstatných bodech ztotožnil se závěry městského soudu. S odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zejm. § 81 ve spojení s § 2951 odst. 2 a § 2956) uvedl, že osoba, která protiprávně zasáhne do přirozených práv jednotlivce je povinna odčinit mj. i způsobené duševní útrapy oběti. To, že stěžovatelé prožívali v důsledku trestných činů intenzivní útrapy, vzal za prokázané z jejich výpovědí a prohlášení. Při určování přiměřené výše zadostiučinění přihlédl k mnoha faktorům (závažnosti zásahu do práv; míře subjektivně i objektivně pociťovaného příkoří; chování obviněného v rámci trestního řízení, vč. jeho doznání, omluvy a zaplacení náhrady imateriální újmy stěžovatelům hned po vynesení rozsudku, což zabránilo další sekundární viktimizaci stěžovatelů; majetkovým poměrům obviněného atp.). Po jejich zvážení dospěl k názoru, že částka 200 000 Kč pro každého ze stěžovatelů, kterou jim obviněný již zaplatil, je přiměřená. 10. Co se týče nároku stěžovatelů na náhradu za ztížení společenského uplatnění, vrchní soud konstatoval, že tento nárok (zatím) nemá oporu v důkazech, jelikož k jeho prokázání je nezbytný znalecký posudek. Rovněž musí být prokázáno, že každé konkrétní omezení stěžovatelů je v příčinné souvislosti s posuzovanou trestnou činností obviněného. Ani jedna z těchto podmínek však nebyla naplněna. Druhý stěžovatel navíc požadoval zadostiučinění i za jednání obviněného, které nebylo předmětem trestního řízení. 11. Co se týče nároku druhého stěžovatele na náhradu škody spočívající v nákladech na terapeutickou péči, vrchní soud poznamenal, že k zahájení terapeutické péče a stanovení diagnózy úzkostně-depresivní poruchy u něj došlo až po 10 letech od posledního útoku, tedy se značným časovým odstupem. Ani stěžovatelův lékař přitom nebyl s to určit, v jakém rozsahu se posuzovaná trestná činnost mohla spolupodílet na vzniku a průběhu tohoto duševního onemocnění, a vyjádřil potřebu znaleckého zkoumání. Vrchní soud závěrem poznamenal, že bude nutno podrobně zkoumat i účelnost vynaložení nákladů, když druhý stěžovatel "lékaře ani terapeuty o tomto prožitku vůbec neinformoval". 12. S ohledem na uvedené skutečnosti vrchní soud uzavřel, že posouzení oprávněnosti zbývajících (v adhezním řízení nepřiznaných) nároků vyžaduje podrobné dokazování a znalecké zkoumání, které svým rozsahem výrazně přesahuje rámec trestního řízení a které by vedlo k jeho neúměrnému prodlužování. Stěžovatele proto se zbytkem jejich nároků odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatelů 13. Stěžovatelé brojí proti rozhodnutím obecných soudů o jejich adhezních nárocích. Výši přiznaného zadostiučinění považují za nepřiměřeně nízkou, jelikož trestní soudy prvnímu stěžovateli v adhezním řízení nepřiznaly - po navýšení částky v odvo