IV.ÚS 3327/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3327/13 ze dne 23. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Dagmar Tabery, zastoupené Mgr. Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem Májová 23, 350 02 Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2754/2012-411 ze dne 26. 8. 2013, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 413/2011-336 ze dne 1. 2. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 12 C 174/2007-244 ze dne 27. 4. 2011, ve spojení s návrhem na odložení vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti se odmítají. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu podanou z titulu náhrady škody z pracovního úrazu, kterou se domáhala odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení a dále, aby jí vedlejší účastník vyplácel rentu v částkách, specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku s nevyčísleným úrokem z prodlení. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem, kterým rozhodnutí nalézacího soudu fakticky dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, výrok o věci samé změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") toliko s ohledem na změnu žaloby, kterou odvolací soud připustil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek krajského soudu následně stěžovatelka napadla dovoláním, jež Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením dle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka nejprve dovolacímu soudu vytkla, že jí podané dovolání odmítl coby nepřípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dovolací soud tento závěr dle jejího názoru postavil na stanovisku, že i když je výrok rozsudku odvolacího soudu formulován jako měnící, ve skutečnosti se jedná o rozhodnutí potvrzující. Stěžovatelka zastává názor, že dovolání dle citovaného ustanovení je "objektivně vzato přípustné tam, kde dojde k obsahové diformitě rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího". Soudům nalézacímu a odvolacímu pak stěžovatelka vytkla, že nehodnotily důkazy způsobem odpovídajícím § 132 o. s. ř. a dále svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily (dle § 157 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelka tvrdí, že klíčové úvaze, zda se stal či nestal její pád na pracovišti dne 13. 6. 2005, se odvolací soud prý věnuje na necelých dvou stranách napadeného rozsudku, přičemž na menší množství námitek uvedených v odvolání reaguje jen velmi stroze a většině se nevěnuje vůbec, aniž by vysvětlil, proč je považuje za nedůležité pro rozhodnutí ve věci. Rovněž se soudy měly dopustit opomenutí důkazu spočívajícím v tom, že ani jeden z obecných soudů se důkazním návrhem na vypracování znaleckého posudku z oboru ručního písma nezabýval a nevysvětlil, proč jej neprovedl. Konečně stěžovatelka též zpochybnila rozsudek odvolacího soudu, neboť ve věci měl rozhodnout "podjatý, a tedy z řízení vyloučený soudce", resp. že senát byl nesprávně obsazen, pokud jde o přísedící. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovým posouzením věci obecnými soudy, jejich procesním postupem v řízení a s nedostatečným odůvodněním jejich rozhodnutí. V této spojitosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o výlučnou pravomoc soudů obecných, do které není oprávněn Ústavní soud vstupovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Přitom z rozhodnutí zejména odvolacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce hodnocení skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho a navazujícího rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud jde o námitky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, dlužno podotknout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání nejen opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění, ale též o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tehdejším znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu pak lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou podané dovolání jako nepřípustné proto, že podstatou jejích námitek byla polemika se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů. Dovolací soud pak řádně ozřejmil, proč takové námitky nejsou v řízení o dovolání založeném dle někdejšího ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, resp. proč je nelze podrobit kompletnímu přezkumu (srov. zejména str. 2 a 3 napadeného usnesení). K tomu je třeba také dodat, že měnící výrok odvolacího soudu ve věci samé je měnícím pouze formálně, nikoli fakticky, poněvadž, jak plyne z odůvodnění rozsudku krajského soudu, ten se se závěry okresního soudu zcela ztotožnil, přičemž změna prvoinstančního meritorního výroku byla vyvolána procesní aktivitou stěžovatelky, jež při odvolacím jednání dne 7. 12. 2011 navrhla změnu žaloby, kterou odvolací soud připustil. Protože tedy šlo o rozšíření uplatněného nároku, bylo zapotřebí o něm také v tomto rozsahu rozhodnout a jelikož výrok rozsudku soudu prvé stolice tuto změnu žaloby nemohl ze své podstaty reflektovat, musil krajský soud rozhodnout měnícím výrokem, protože potvrzující výrok by takovému požadavku přirozeně nebyl mohl dostát, resp. posloužit. Není tedy namístě úvaha stěžovatelky o existenci ex lege přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v dobovém znění. Nejvyšší soud v této spojitosti poukázal na vlastní ustálenou judikaturu řešící tyto situace (str. 2), konkrétně usnesení sp. zn. 2 Cdon 931/97 z 30. 4. 1998, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999, v němž poukázal na to, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Na těchto svých závěrech Nejvyšší soud posléze opakovaně setrval a rozvedl je v celé řadě dalších